Latinská Amerika v Uherském Hradišti

O filmové tvorbě Latinské Ameriky se v posledním desetiletí mluví uznale na každém festivalu především v souvislosti s argentinskou kinematografií. Vzepětí tamní nové vlny přišlo po kolapsu domácí ekonomiky, která uzavřela argentinské dobrodružství s privatizací 90. let a soustavné zadlužování země. Mohlo by se zdát, že to bylo logické. Pod vlivem domácích tradic, zejména literatury a divadla, a za cizí peníze vznikla tvorba, která minimalisticky zachycovala hrubou realitu - a obyčejné lidské příběhy domácí společnosti drsně probuzené z vlastních snů o všemocném trhu a liberalismu.

Jak může filmová tvorba promlouvat o společnosti a sociální realitě ukázala názorně i sekce nového latinskoamerického filmu, kterou připravil letošní program Letní filmové školy a dramaturg David Čeněk. O tom, že šlo o záslužný počin, svědčí už to, do jaké míry právě český film podobnou schopnost ztratil. Naše kinematografie uvízla převážně v komediích, rodinných, osobních a egocentrických dramatech, ne-li v provinčních snech o vytvoření velkého českého bijásku.

|foto: Letní filmová škola

Podobu minimalismu i hypnotického realismu z Jižní Ameriky dokládala hlavně malá retrospektiva argentinského filmaře Lisandra Alonsa. Autor syrových dramat osamělých a izolovaných ztroskotanců z odlehlého argentinského venkova vyprávěl ve filmu Mrtví o návratu propuštěného trestance do míst svého domova v džungli, kde doufá v setkání s dcerou. Ve filmu Liverpool zase putuje námořník z dopravní lodi přes širé zmrzlé pláně pokryté sněhem, aby navštívil rodinu, kterou dávno opustil. Nachází ale jen postiženou dceru a komunitu, která je dodnes poznamenána jakýmsi jeho dávným zločinem. Nádherné drama Tiché světlo Mexičana Carlose Reygadase nás zavedlo do prostředí německé náboženské komunity v Mexiku, do níž je zasazen příběh milostného trojúhelníku. Zvláštní čistotě, věrohodnosti a působivosti pomalu plynoucího a sensuálního filmu pomáhají především výkony neherců, které autor obsadil do hlavních rolí.

V tom nejlepším slova lahůdkou pro fajnšmekry, cinefily byla Paraguayská síť, která přiblížila bolestné čekání starých vesnických rodičů na návrat syna z války. Režisérka Paz Encias omezila film na čtyři pět základních záběrů, jejichž dějová linka vychází z těžké historie Paraguaye 20. století. Rodičovská bolest se zrcadlí v nekonečných záběrech domácích povinností, ale také v chytře pojatých dialozích. Jimi se oba staroušci vzájemně chlácholí - anebo naopak hašteřivě vzdorují obavám o život syna. Nicméně tahle statická kompozice se dvěmi unavenými, vyčerpanými lidmi v houpací síti a štěkajícím psem mimo obraz nabízí navíc i prostor k divákově imaginaci. Takový film vás nemusí za každou cenu zabavit, režisér se v nich nepinoží před publikem a nehází do pléna hlášky, nevylhává si spektakulární příběh. Můžete sedět v kině a v tom syrovém a autentickém obraze svobodně hledat další příběhy a rozvíjet vlastní fantazie, aniž by vás režisér musel vést za ručičku.