Otec / Doma

Národní divadlo na závěr sezóny načasovalo několik premiér původních českých her (či projekt). Tou poslední byl dvojprogram, propojený tématem generačních vztahů na české a moravské vesnici. V první části byl k vidění málo inscenovaný Otec Aloise Jiráska, v části druhá nová hra Martina Františáka Doma, kterou poprvé uvedlo amatérské divadlo z Karolinky. Úmysl propojit tyto dvě hry byl dramaturgicky zajímavým tahem, v konečném efektu na rozlehlém jevišti Národního divadla příliš nevyšel.

Režisér Michal Dočekla si přizval ke spolupráci islandskou scénografku Rebekku Ingimundardóttir, možná ve snaze pozvednout česko - moravskou realitu do světovějšího kontextu. V prvé části variace na bílou ve velkých plochách - za bílým plůtkem do nebe se tyčící štít gruntu, který bychom snad zkousli v severských ságách, ale nikoli na českém venkově , v druhé části podobně sterilní prostředí ve futuristickém odlidštěném stylu a zadní projekce, která ze všeho nejvíce připomíná mořský příboj... Navíc pracovníci dřevařského závodu v bílých kombinézách se zelenými helmami na hlavách vypadají spíše nežli valašští horalé jako výsadek z nějakého sci-fi filmu.

Jako by se i herci ve výše popsaném prostředí cítili poněkud nesví. Především v první části až překvapují svou - pro mě jako diváka nepochopitelnou - patetičností a "nečeskostí.", v druhé části problémy technického rázu , tj. špatnou slyšitelností a tedy nesrozumitelností částí textu. V Jiráskově příběhu- ve kterém mistr prolíná až akademický vesnický realismus s romantizujícími gesty - tedy nakonec jako nejautentičnější a nejpochopitelnější postavou zůstává otec Divíšek, který se rozhodne získat zpět rodový grunt doslova přes mrtvoly. Ladislav Mrkvička jej obdařil správnou kombinací tvrdosti a bezohlednosti, ale zároveň jakési vychytralosti až shylokovské, ale i smutkem, pramenícím z nepochopení svých potomků, pro které si vždy přál to nejlepší. Zajímavě laděné, i když z dnešního hlediska až příliš průhledné, jsou charaktery jeho synů - bledého sveřepého intelektuála Jana v interpretaci Jana Hájka a zemitého ukřivděného Bobeše Petra Motlocha, kteří se - každý po svém - snaží otci vzdorovat. Ostatní postavy jsou pohříchu příliš patetické, jaksi obrozenecky nepatřičné, a mnohdy doslova nijaké.

V druhé části večera se setkáváme s mnohými z herců, kteří se představili v Otci. Příběh Doma vytváří současnou paralelu s předchozím, ukazuje se, že problémy a bolesti mění jen časoprostorovou kulisu, ale ve své podstatě zůstávají stále stejné. Jde tu především o motivy generačních sporů a vyrovnávání se s dominantním otcem, nenadálý odchod z domova a nepříliš povedený návrat ze světa, opuštění těhotného děvčete, ztráta zaměstnání a tedy životních jistot, tragická a zbytečná smrt atd. atd.

Jak už bylo řečeno na počátku, odcizeně působící výprava komornímu příběhu nepomohla, a to jak po technické, tak i interpretační stránce. Text psaný ve valašském nářečí má svou zvláštní poetiku, a velká scéna mu opravdu příliš nesedí. Nicméně, působil na mě přece jen přístupněji než příliš patetický Jiráskův Otec. Kromě toho - narozdíl od první hry - v sobě nese i určité humorné momenty, což pro diváka poměrně depresivní děj přece jen trochu nadlehčí. Herecky nejzajímavěji a nejživěji působila ústřední čtveřice - laskavý, leč dominantní otec Aloise Švehlíka a jeho synové , rozervanec Antonín Jana Hájka, depresivní Jura Petra Motlocha a dětsky naivní a zároveň intuitivně vědoucí Josífek Michala Novotného. Výsledný dojem z poslední premiéry sezóny je tedy více než rozporuplný. Rozhodně to ale neznamená, že by Národní divadlo mělo od podobných pokusů upustit. Naopak! Jak se ovšem ukázalo v konfrontaci s předcházející inscenací Štechova Davida a Goliáše, naší švejkovské nátuře spíše než přílišná vážnost okořeněná patosem jen lépe sedne lehce humorná nadsázka...