Oscar Wilde: Ideální manžel

V dramatickém díle Oskara Wildea představuje Ideální manžel komedii, kde se společenské pokrytectví přímo dotýká politiky. Robert Chiltern získá svůj majetek i postavení podvodem a právě ve chvíli, kdy ho čeká zářivá kariéra, přichází čas splatit hřích minulosti. Ovšem nebyl by to Wilde, aby napsal moralitu tak jednoznačnou. Chiltern sice zažije horké chvilky, ale nakonec ze všeho vyvázne a cestě za nejvyššími posty mu nic nebrání. Dokonce ani ctnostná manželka, která se tak přesvědčí, že zásady se do manželství nehodí. Příběh s celkem jednoduchou zápletkou je okořeněn typickým Wildeovským humorem, sarkasmem, ironií a četnými paradoxy a vyžaduje od interpretů, aby se dokázali vypořádat s pomalu zapomínaným uměním salónní konverzace.

Režisérka Jana Kališová v pražskémDivadle na Vinohradech se ani v nejmenším nepokusila Wildeův text aktualizovat, natož z něj dělat nějaké politické divadlo. Naopak podtrhuje patinu zašlého světa, aby si divák sám uvědomil, že přetvářka, korupce a intriky nejsou výdobytkem moderní doby. Umožňuje jí to sice výrazněji charakterizovat hlavní aktéry této ututlané aféry, ale přece jen se tak Wildeova sarkastická satira oslabuje do příliš osobní roviny. Inscenace sama o sobě ale působí stylově čistým dojmem a řada situací je zde nápaditě rozehrávána. Předěly mezi jednotlivými scénami jsou za vydatné pomoci hudby vytvořeny jakýmisi pantomimami, paní Chevelyová své vyděračské číslo předvede za pomoci tága a kulečníkových koulí, starý komorník Phipps se dlouze obléká do livreje - uniformy, slečna Chilternová zatančí baletní výstup, který skončí ostudným pádem. Režisérčina invence ovšem nemůže nahradit slovní vtip, který je pro Wildea nejtypičtější. Nedá se říci, že by si na Vinohradech s konverzační technikou neporadili. Ne ovšem všichni, zvláště v menších rolích, tak jako Hana Maciuchová, která v roli lady Markbyové dokonale pointuje své paradoxní tirády a suverénně ovládne scénu svým šarmem.

Wildeovu komedii ovšem mají v rukou především dvě postavy, lord Goring a paní Cheveleyová a na Vinohradech pro ně našli dva ideální představitele. Jiří Dvořák se svou rolí módního dandyho a salónního flákače očividně baví, vtipy sype jako z rukávu a jemným nadhledem vytváří ironický komentář k jednání těch, kteří na rozdíl od něho mají představovat opory společnosti. Škoda, že stejně dobře si nevedou jeho další partneři. Andrea Elsnerová jako slečna Chilternová je alespoň nesentimentálně roztomilá, ale Jiřímu Plachému v roli Goringova otce chybí patřičná lehkost i společenská elegance. Zlata Adamovská je ovšem Dvořákovi rovnocennou soupeřkou. Pojala paní Cheveleyovou hodně netradičně, ne jako osudovou femme fatale, ale jako milou, naivitu předstírající a vlastně nijak výstřední ženu, která jen ve zlomcích okamžiku poodkryje vnější líbivou masku. Její nekonformnost v intimních chvílích je ale stejně falešná jako její salónní přizpůsobivost. Ve skutečnosti je to žena toužící po moci a to ji paradoxně spojuje s lordem Chilternem, kterého hraje Jan Šťastný sice technicky precizně, ale přece jen trochu bezbarvě, s přílišným důrazem na submisivní vztah k manželce. Simona Postlerová obdařila lady Chilternovou dívčím půvabem, jemností a zdánlivou křehkostí, ale o hodnotách, které vyznává, je skálopevně přesvědčená. Pečlivě se vyhýbá jakékoli karikatuře, vlastně je absurdní, že ten, kdo chce zůstat čistý a zapáleně bojuje o své ideály, působí na ostatní směšně. Během jednoho večera je ale její svět otřesen v základech, a i když se tak zvaně zachová správně, vypadá na konci trochu bezradně a rozpačitě. Vinohradská inscenace asi potěší ty, kdo mají rádi kultivovanou zábavu a kostýmní podívanou. Paralela s naší současností tady sice je, ale tak lehká a stravitelná, že asi málokdo bude přemýšlet o tom, že ideální manželé a ideální politici je ten největší paradox.