Velká vánoční soutěž

Rok s Karlem Hynkem

Letos na začátku léta jsem byla na pár dnů v Doksech u Máchova jezera. Při jedné procházce v pláštěnkách jsem se zašla ?usušit? do Máchova muzea. Sbírka dobových i smyšlených portrétů, podrobnosti o básníkově zázemí, o vlivech, cestách, přátelích, o tehdejším společenském klimatu - mě zaujala víc než jsem čekala a také ujistila, že zašlé střepy slov ze školních sešitů se mi semlely v hlavě do jistoty, a že nevím nic!! Přestože je Mácha jedním z národních klenotů, přiznávám, že je to s ním jako s Jiráskem, Němcovou, Nerudou - klasici, ale ti se přece nečtou denně, a kdoví jestli vůbec. Bezděz byl jedním z jednoznačných cílů této dovolené, a po deštivém odpoledni v muzeu najednou výšlap získal jiný rozměr - fantazie se rozlétla a krajinu jsem viděla očima básníka. Celou cestu jsem si představovala - CO asi mohl vidět Mácha. Odmyslela jsem si nebe zadrátované vedením vysokého napětí, plastová okna a nové ploty u domků v podhradí, a čím jsme byli výš, tím byl ?návrat? zpět snazší. Stromy, cesta, hradby, výhledy - to se přece ani po 170 letech příliš nezměnilo. Ale den byl slunečný, kolem štěbetaly rodinky, takže představovat si na vrcholu kopce opuštěný klášter, skučící vítr v prázdných věžích a chrastící kosti pohřbených šlo ztuha. Přesto to byl výlet nezapomenutelnější než jiné, ale to se o zdejší krajině říká snadno. Pořád je tu spousta tajemných míst a dá se chodit i po cestách opuštěných a tam ? Vítr vpustit do vlasů ?

O pár týdnů později, jsme o prázdninách projížděli neplánovaně v okolí hradu Klenová. Vzpomněla jsem si, že jsem na jaře zaslechla upoutávku na zdejší dlouhodobou výstavu. Zasunula jsem ji jako NESPLNITELNÉ, protože na Klenovou přece nemám nikdy cestu, a hle jsem zde! Klíčovou postavou výstavního projekt Od země přes kopec do nebe... věnovaný tématu poutnictví a putování krajinou a jejich duchovnímu rozměru - nebyl samozřejmě nikdo jiný než Karel Hynek. Vystavující František Skála, kvůli kterému jsem si od jara Klenovou pamatovala, zde byl pouze jedním z mnoha. Opět s překvapením jsem zjišťovala jak Mácha a jeho romantický poutnický odkaz z 19. století ovlivnil umělce několika generací a vlastně pořád ovlivňuje.

Letní vzpomínky pomalu ustoupily všednosti a šedosti ve městě, na Máchu jsem mezi řinčícími tramvajemi a blikáním monitoru nemyslela, ale podzimní setkání přišlo v podobě pozvání do Violy na dramatizaci Máje. Jindy bych váhala, ale ne letos. Verše v podání Báry Hrzánové a nezapomenutelný zážitek - drama, hrůza, něha i krása. Mluvím česky, čtu i píšu česky, ale tenhle lahodný i uhrančivý jazyk neznám... Jakmile se člověk na něco zaměří, začne objevovat souvislosti tam, kde by je nečekal, otvírají se pohledy stranou, cesta se větví a je pestřejší a zajímavá, radost z poznání narůstá. Takže Mácha, Mácha, na toho se přece běžně nemyslí, ten není aktuální. Ale já doufám, že mi Ježíšek přinese pod stromek jednu útlou knížku s názvem ze tří písmen...

Letošních kulturních zážitků bylo mnoho, výstavy, hudba, filmy i divadlo, ale tenhle jediný celistvý, zhmotnělý v krajině skutečné i v krajině představ, nezapadl v rychlém velkoměstem a médii ovlivňovaném životě pod vrstvu dalších.

Zuzana Michálková