Harriet Swainová: Velké otázky historie

Jestliže nejsou historici ochotní psát o dějinách poutavé a zajímavé knihy, ale produkují pouze vědecké monografie, kde vědeckost znamená pouhé odborničení s úzce účelovým záměrem, musí to za ně dělat novináři. To je i případ Harriet Swainové z londýnských Timesů, která položila předním historikům, politologům a sociologům působícím na britských a amerických univerzitách tzv. věčné otázky: kdo jsme my, zajatci i tvůrci dějin, kam směřujeme a co má z minulosti význam pro dnešek. Pokládá i další závažné otázky, které se dotýkají každého z nás - jak vznikají civilizace a impéria - a jak zanikají, a proč vznikají války a revoluce, nebo jaký vliv má osobnost a její soukromý život na politiku, na dějiny. Na tyto otázky mohou být různé odpovědi, které ale nemusí vždy plně čtenáře uspokojit. To ovšem předpokládala i editorka knihy Harriet Swainowá a tak nechává ke každému problému vypracovat komentář, vyzývající k dialogu. Těch otázek a odpovědí je dvacet. Na tři sta dvaceti stránkách tak čtenář dostane odpověď na opravdu širokou paletu otázek, vztahujících se k dějinám. "Jde především o to vysvětlit, proč lidé udělali to či ono," říká profesor Richard Evans z univerzity v Cambridgi, "zkoumat příčiny, následky a souvislosti, nikoliv využívat luxusu zpětného pohledu a vynášet naduté soudy." Konec citátu. Z historie, napsané jen proto, aby splnila nějaký aktuální účel, se totiž stává velmi snadno propaganda. Že má pravdu, to víme z naší minulosti dávné i nedávné, z častého přepisování, doplňování a opravování našich učebnic dějepisu.

Také jeden z dalších názorů na dějiny, jako by byl šitý i na naše poměry. V poslední době je totiž v módě vměstnávat historické postavy do určité škatulky a dávat jim nálepku pachatele nebo oběti a v případě nejnovějších dějin určité postavy dokonce nekompromisně odsuzovat. "Ale takové pojetí by mělo být historii zcela cizí," píše Brendan Simms.

Politikové se mýlí, domnívá se další z autorů, když tvrdí, že je budou soudit dějiny, nebo že jim dají zapravdu a podobně. Na hodnocení událostí, s nimiž vůdci národů spojují taková prohlášení, se pravděpodobně historikové nikdy nedohodnou, ať už je to kubánská revoluce nebo válka v Iráku, upozorňuje autor. Studium dějin by mělo být zdrojem zdravé skepse a dějiny by nás měly naučit být skeptickými i k současným planým prohlášením politiků a státníků.

Někteří z oslovených historiků polemizují s názorem amerického politologa japonského původu Francise Fukuyamy, jehož kniha s názvem Konec dějin vyšla také v češtině a jejíž základní myšlenkou je, že rokem 1989 končí dějiny. Celý svět by měl totiž přijmout liberální demokracii amerického typu, která se podle Fukuyamy nejlépe osvědčuje - a tím tedy podle něho nastává konec dějin.

Profesor Benjamin Barber k tomu se značnou dávkou ironie píše: "Fukuyama mylně považoval chvilkové pomíjivé vítězství ve válce mezi západním hamburgerovým světem a džihádem za triumf jedné válčící strany nad druhou." Jeho konstatování, proč ale dějiny přece jen budou pokračovat - ovšem moc nepotěší. Říká totiž - "dokud žijeme a dýcháme, o konflikty nebude nouze, bude dost válek, bídy, nenávisti, smrti a krutosti na to, aby dějiny pokračovaly."

Ano, taková je realita světa na začátku jedenadvacátého století. Dává tím zapravdu i německému filosofovi Hegelovi, který už před dvěma sty lety soudil, že - "světové dějiny nejsou půdou štěstí. Periody štěstí jsou v nich prázdnými listy".