Johan Wolfgag Goethe - Spřízněni volbou

Goethův román Spřízněni volbou uvedl v Dejvickém divadle J. A. Pitínský - autorem dramatizace je Karel František Tománek. Oba tvůrci však vidí román z počátku devatenáctého století hlavně jako tvárnou hmotu a rozhoupaný most, po němž přebíhají k vlastním úvahám a vizím. Ty se vinou kolem mnoha témat - společnost a láska, volba existence, představy a realita. Dramatizátor částečně dodržuje dějovou linii předlohy, režisér však s nově vytvořeným textem nakládá zcela volně a vytváří divadelní svět, který se divákovi blíže nepoučenému jeho úvahami a výslednicemi, může jevit jako nesmyslný, chaotický ba i bez srozumitelného výkladu. Způsobů, jak přečíst Pitínského inscenaci, je určitě víc, nakonec se divák propracuje k poznání, že nejlépe je vnímat divadelní poetiku inscenace, především její bizarní obrazivost, která je stále Pitínského silnou stránkou.

Stejně jako román i dramatizace rozvíjí příběh manželské dvojice Eduarda a Charlotty. Ti se dobrovolně rozhodnou pro určitý modus vivendi, který je v podstatě zahubí. Režie od počátku vše vrcholně stylizuje do absolutní nadsázky a ironie, dialog Eduarda (Jaroslav Plesl) a Charlotty (Lenka Krobotová) se hlavně na počátku vine v téměř travestujícím tónu, který budí dojem karikatury, přičemž není jasné, co se vlastně karikuje. Goethe? Biedermeier? Nebo snad názory postav? Pitínský rád publikum irituje, ale v nové inscenaci to občas zbytečně přehání. Tam, kde herci dostanou možnost hrát "na vážno", je Krobotová křehce dojemná i silná zároveň a Plesl nešťastník, prchající sám od sebe.

Ve stejné ale čitelnější nadsázce, než jakou volí režie, vymysleli Charlottě a Eduardovi (a samozřejmě všem ostatním) hezkou výtvarnou scenérii a kostýmy Jan Štěpánek a Jana Preková. Po obou stranách jeviště se tyčí knihovny coby prostor pro vzdělance, na horizontu zase krajinka pro romantiky. Dámy mají příjemně potrhlé róby: různé variace krinolín, groteskní detaily, šílené účesy. Pitínský vrší situace, každá je jako uzavřený výjev, který žije vlastním životem - je to svým způsobem zábavné, ale postupů, prostředků a lámání stylů je to opravdu hodně. K manželům přijíždí přítel Ota (Václav Neužil) a schovanka Otýlie (Martha Issová), další aktéři budoucího dramatu. Issová hraje Otýlii na úzké hraně rafinovanosti, koketérie a naivity. Drobounká porcelánová panenka se školní taškou hopsá dospělým chlapům do náruče a působí jako nevědomá školačka. Nelze úplně přehlédnout, že mladá herečka je má sklon ke klaunsky komediálnímu uchopení své role. O chvíli dál si společnost promítá diapozitivy, což je jiná komická etuda, následují další seance, gagy, nápady, vtípky, podivnosti. V druhé polovině se Eduard a Otýlie, jenž holdují zakázané lásce, domlouvají jako loutky, tento nápad posléze režisér rozpracuje ve výjevu betlému, který uskuteční zámecká společnost - na jevišti se shromáždí obvyklá menažérie u jesliček a diváci spatří živé provedení známé atrakce z Třebechovic. Ještě předtím se panstvo legračně škrábe na zelený pahorek a posléze klouže dolů jako po skluzavce. Dohromady je to značně znejasňující, ale nakonec si divák zvykne. Pitínského velmi zvláštní inscenaci je asi nejlepší číst v rovině emocí, které vyvolává, navzdory permanentní ironii připomíná totiž vzdálené a přece blízké touhy, smutky nad láskami, které se nenaplnily a nad osudy, které skončily tragicky. Jiná věc je, že to, co si Pitínský a Tománek vzali z Goetha je čistě jen jejich představa a každý příjemce bude jejich záměr vnímat jinak. Pochybuji však, že ho pochopí tak, jak by si inscenátoři přáli.