Elfriede Jelineková: Jackie (Le Monde)

Le Monde z konce září přinesl zprávu o nové divadelní hře, kterou Marcel Bozonnet uvádí na scéně pařížského divadla Rond-Point, nedaleko Champs-Elysées; hru nastudoval podle literární předlohy Elfriede Jelinekové. Marcel Bozonnet je bývalý ředitel pařížské Comédie française, odvolaný poté, co odmítl uvést hru rakouského spisovatele Petera Handkeho, což vyvolalo značnou polemiku v uměleckých kruzích i ve veřejnosti; za své rozhodnutí byl tvrdě napaden, Jelineková ho veřejně obvinila z cenzurování.

Elfriedě Jelinekové byla v roce 2004 udělena Nobelova cena za literaturu, v mnohých intelektuálních kruzích však toto ocenění vzbudilo - mírně řečeno - rozpaky. Expanzivní rozvoj masových médií přinesl postupně nové mýtické postavy, celebrity zábavného průmyslu, créatures na křídovém papíru, novodobé ikony, loga; Jelineková, sama mediálně známá osobnost, napsala na toto téma několik textů, které shromáždila pod názvem Drames de princesse, la jeune fille et la mort, Tragédie princezny, dívka a smrt; texty nejsou dlouhé, jsou napsány sžíravou ironií a zachycují mediální život "slavných" ženských postav: Sněhurky, Šípkové Růženky, Rosamundy, spisovatelky Ingeborg Bachmanové, Sylvie Plathové a nakonec i Jaqueline Kennedyové.

A právě postavu Jacqueline Kennedyové se Marcel Bozonnet rozhodl nastudovat jako divadelní hru; v titulní roli vystupuje Juditha Henryová, podává skvělý herecký výkon, postupně rozbijí mýtus, obraz ideální Američanky, který se o ní vytvořil. Kenedyová je uvedena v poněkud zvláštním kontextu, jeviště připomíná pohřební obřad, celé je pokryto květinami. Jackie mluví v první osobě, oblečena do dlouhé sněhobílé saténové toalety, připomínající spíš rubáš, krk ji svírá masivní perlový náhrdelník. Žena vyvolává dojem, že smysl její existence spočívá jen v těch šatech, což je také hlavní motiv textu Jelinekové - šaty Jacqueline Kennedyové.

Postava na jevišti mluví a mluví, jako by se chtěla zachytit nějakých reálií, vlastního těla, tragické smrti svého muže nebo svého mrtvě narozeného syna, jako by se Jackie marně snažila vystoupit z podoby papírové panenky, ze své vlastní strnulosti. Na scénu se posléze opět vrací ve známém růžovém kostýmku značky Chanel, který měla na sobě osudného dne roku 1963 v Dallasu, kdy byl Kennedy zavražděn v přímém přenosu filmových kamer, před zraky celého světa; kostýmek potřísněný krví amerického presidenta; Jaký zázrak, že obraz jako já dovede také mluvit, říká postava na jevišti a dodává: Opravdu bych chtěla najít sebe sama, abych opět našla ztracený klid, ale nikoho tady nevidím. Juditha Henryová nehraje svoji roli tragicky; Jackie je postava, o která autorka tvrdí, že byla jen lživou postavou, o které všichni snili. Henryová hraje lehce, citlivě ztvárňuje stav prázdnoty v sobě samé; postava Kennedyové je vykreslena s ironií, která postupně přechází v šílenství, v utrpení, v paranoiu; Jackie na své životní pouti poslechne maminku a provdá se za bohatého a vlivného muže; věcný jazyk, strohý monolog, všudypřítomná ironie; Jacqueline Kennedyová je objekt, je vláčena odosobněnou mašinérií, je zkrátka tím, co se od ní očekává; musí žít jako mrtvá, aby mohla věčně zářit. Hra není žádné strhující drama, ale hodinový monolog, který je podložen skvělým hereckým výkonem, režií i působivou vizuální stránkou; jazykové finesy, což je nejsilnější stránka Jelinekové, jsou nejen skvěle interpretovány, ale i přeloženy; překladatelé Jourdin i Sobottke mají nepochybně na úspěšné inscenaci významný podíl. Elfriede Jelineková, jejíž věčné témata je hledání identity, napsala text s takovou tvůrčí schopností a inteligencí, že se jí podařilo zcela proniknout do vědomí diváka a přimět ho k úvahám o těchto uměle vyrobených créatures bez masa a kostí, hozených na pospas davu, které jsou vždy úběžníkem našich současných tragédií. Elfriede Jelineková je známa svým absurdním pohledem na svět, svým sarkasmem i smyslem pro humor, při němž však žádnému divákovi není do smíchu.

Velmi podobný osud jako Jackie stihl i její rivalku Marilyn Monroovou, o které nedávno vyšla kniha Michela Schneidera s názvem Marilyn, dMarilyn, derniére leçon, Marilyn, poslední lekce; o osudu velmi podobném, v mnohém ovšem odlišném. Z francouzského tisku připravila Ladislava Chateau