Objevitelé a restaurátoři v Bologni vyprávějí prostřednictvím filmů o důležitých meznících historie

„Festival Cinema Ritrovato se zrodil před třiceti lety se záměrem představit veřejnosti to, čím se bolognský filmový archiv zabývá,“ vzpomíná Gian Luca Farinelli, „a současně nabídnout ostatním evropským filmovým archivům, aby prezentovaly svou práci. Ze začátku se zapojily archivy z Mnichova, Bavorska a Lucemburska, ale brzy se festival rozrostl a my tak mohli sledovat, co nového vzniklo ve filmových archivech nejrůznějších zemí světa. Postupně vznikaly i různě zaměřené cykly, například jeden věnovaný důležitým tvůrcům historie světové kinematografie, ale také těm méně známým nebo zapomenutým. Dalším důležitým hlediskem byla historie, protože kinematografie je samozřejmě umění, je to i průmysl, ale je to také významné a jedinečné svědectví o 20. století. Prostřednictvím filmů chceme vyprávět o důležitých meznících historie uplynulého století, ať už to byla první a druhé světová válka a mnohé jiné události. Například v loňském roce bylo sté výročí arménské genocidy, proto jsme měli jednu sekci věnovanou Arménii.“

Gian Luca Farinelli |foto: Margherita Caprilli

Festival se za posledních třicet let neuvěřitelně rozrostl, má čím dál tím větší návštěvnost. Kolik bylo účastníků letos?V tomto roce jsme měli tři a půl tisíce akreditovaných ze 72 zemí. Náš festival se stal současně i místem setkání a debat, kde se věnujeme různým metodám restaurování filmů a zamýšlíme se nad tím, jak dál pracovat s tímto úžasným dědictvím. Od poloviny 90. let, kdy se festival konal v zimě, jsme posunuli termín na letní měsíce, díky čemuž můžeme večer promítat i venku na náměstí Piazza Maggiore. Denní projekce jsou ve čtyřech různých kinosálech a během těch večerních se setkáváme na tomto nádherném místě v centru Bologne, kde je obří plátno široké sedmadvacet metrů. Promítáme jak němé filmy s živým hudebním doprovodem, významné snímky světové kinematografie, tak i zapomenuté filmy.

Projekce festivalu Cinema Ritrovato |foto: Lorenzo Burlando

Program se v posledních letech zaměřuje nejen na západoevropskou a americkou kinematografii, ale dává velký prostor i kinematografiím z východu Každý rok máme přehlídku sovětského filmu, japonského filmu a několik let máme i díky spolupráci s The World Cinema Foundation Martina Scorseseho možnost představit snímky z celého světa. Letos jsme měli třeba přehlídku kubánského předrevolučního filmu, což je velmi důležitá a významná kinematografie, o níž jsme dlouho skoro nic nevěděli. Součástí letošního programu byla taky pocta vynikajícímu íránskému režisérovi, který působil hlavně v 60. letech ještě před íránskou revolucí, Ebrahimu Golestanovi. Myslím, že to byl nádherný objev pro všechny účastníky festivalu. Je to tvůrce, který byl ve své době velmi uznávaný. Jenže později kritika i v souvislosti s Novou íránskou vlnou trochu pozapomněla na toto důležité období 60. let.

Buster Keaton (festival Cinema Ritrovato) |foto: Festival Cinema Ritrovato

Každoročně se zaměřujete i na významná výročí. Jakým filmovým osobnostem jste se věnovali letos?Letos měl výročí Dino Risi, od jehož narození uplynulo sto let. Byl to mistr italské komedie. Vzdali jsme taky poctu Marlonu Brandovi, i proto, že byl nedávno uveden úžasný dokument Listen to Me, Marlon, který vychází z archivních audionahrávek, v nichž Brando o sobě vypráví. Letos taky uplynulo dvacet let od smrti Marcella Mastroianniho, na což jsme některými snímky upozornili. Taky jsme letos otevřeli nový prostor v podchodu pod Via Emilia nedaleko centrálního náměstí a proměnili jsme ho ve výstavní prostor. Festival letos slaví třicet let, proto jsme si chtěli připomenout bod nula, tedy úplné začátky kinematografie a představit práci jejích průkopníků bratří Lumiérů. Mnoho měsíců jsem se zabýval jejich dílem. A jestliže dnes miluji film, je to proto, že ho vymysleli tito dva naprosto úžasní pánové.

Projekce festivalu Cinema Ritrovato |foto: Margherita Caprilli

Spolupracujete také s českým filmovým archivem. Máte i nějaké oblíbené české filmy?Ano, musím říct, že s Národním filmovým archivem spolupracujeme od úplných počátků našeho festivalu. Vladimír Opěla, který byl dlouhá léta ředitelem a kurátorem archivu, byl mnohokrát v Bologni a přivezl nám filmy, které v Česku restaurovali. V průběhu let jsme měli několik retrospektiv věnovaných jak němému filmu, tak i československé nové vlně. V Praze mají úžasné studio, kde restaurují němé filmy původní technikou, kolorují je ručně. Každoročně proto prezentujeme výsledky práce této úžasné laboratoře. Letos jsme měli na festivalu snímek Carla Junghansena Takový je život z roku 1929. Já ho viděl jako dítě, pak byl na dlouhá léta zapomenutý a letos patřil na festivalu k největším objevům nebo přesněji ke znovunalezeným snímkům. Ten film má v sobě atmosféru sovětské kinematografie, točil se v Praze s vynikajícími herci. Jednou z nich je i Valeska Gert, velká tanečnice a kabaretní umělkyně expresionistického a postexpresionistického Berlína.