Židovka není Žid aneb Portrét mladého antisemity

Jsou spisovatelé, které pro jejich osud a dílo můžeme právem nazvat autory evropskými či přinejmenším středoevropskými. Není nikterak překvapivé, že řadu takových nalezneme v dějinách německy psané literatury a že v tvorbě i životech mnoha z nich sehrálo významnou roli Rakousko-Uhersko nebo alespoň mýtus habsburské monarchie. O jeho vlivu na rakouskou literaturu kdysi pojednal ve své knižně vydané diplomové práci Claudio Magris a mezi jinými se v ní zabýval dílem Gregora von Rezzoriho (1914–1998).Německy píšící autor narozený v Bukovině, která po roce 1918 připadla Rumunsku, se dožil úctyhodného věku 84 let a napsal na dvě desítky prozaických a esejistických knih, avšak českým čtenářům byl poprvé představen teprve letos. V překladu Evy Pátkové vyšla jeho patrně nejznámější kniha z roku 1979, nesoucí provokativní název Paměti antisemity. Třísetstránkový román či spíše soubor pěti povídek úzce provázaných postavou hlavního hrdiny a vypravěče, je dílem do značné míry autobiografickým a autor v něm otevírá hned několik kapitol svého značně barvitého životního příběhu.

Několik prvních životů„To nebyl jen jeden život (...), nýbrž bylo to půl tuctu rozličných životů, žitých v rozličných zemích, s rozličnými jazyky, vždycky mezi úplně jinými lidmi,“ bilancuje hrdina posledního z pěti přítomných textů, který svým obsahem stejně jako názvem „Pravda“, časovým odstupem od předcházejících příběhů a také o poznání kratším rozsahem připomíná spíše epilog celé knihy. Zatímco čtyři předešlé prózy zavádějí čtenáře do let dvacátých a třicátých, tedy do doby hrdinova dětství a rané dospělosti, esejisticky laděný závěrečný text je zasazen do roku 1979, jeho protagonistovi je pětašedesát a ve svém vyprávění se alespoň letmo dotýká toho, co jej potkalo v průběhu mezitím uplynulých čtyřiceti let.

Gregor von Rezzori: Paměti antisemity |foto: Nakladatelství Argo

Příběh Gregora von Rezzoriho by vskutku vydal na několik obyčejných životů, vedle próz a esejů psal rozhlasové hry a filmové scénáře, pracoval jako novinář a prosadil se rovněž jako herec. Přestože se ve svých Pamětech antisemity vrací především do rodné Bukoviny, rumunské Bukurešti a rakouské Vídně, mohl by stejně tak zasvěceně vyprávět o Berlíně nebo Římě, kam je ostatně situována poslední, dějem příliš neoplývající část knihy. Coby ročník 1914 je tento spisovatel na první pohled vzdálen autorům, kteří stihli dospět ještě před rozpadem habsburské monarchie a k onomu zweigovskému „světu včerejška“ se posléze vraceli v nostalgicky či kriticky zabarvených textech. Přesto jej maďarský spisovatel Péter Nádas ve své předmluvě k Pamětem antisemity po právu označuje za pokračovatele tradice ztělesňované kupříkladu Josephem Rothem a nazývá jej zpřítomňovatelem tohoto zaniklého světa.

Trochu jiný antisemitismusAutorovu výjimečnost pak spatřuje mimo jiné v tom, že „svůj včerejší nedostatek uvědomění nepřekrývá dnešním věděním“. A vskutku, hrdina příběhů pojednávajících zejména o jeho milostných peripetiích nikterak nezastírá své nedostatky a nezamlčuje ani z odstupu mnoha let své někdejší chyby, naivní představy nebo sdílené předsudky, jimž vévodí titulní antisemitismus. Je to ovšem antisemitismus velmi specifický, prostý ideologického zabarvení, spíše než nenávist pouhá vrozená, potažmo zděděná snůška pověr, zvyků a obav. Je to antisemitismus všednodenní, vlastní celým skupinám obyvatelstva, ba i společenským třídám, a zároveň ovlivňující naše individuální myšlení, pocity a činy.

Ať už se rozhodneme Paměti antisemity vnímat primárně jako vývojový román, soubor povídek nebo beletrizované memoáry, zůstávají především dokladem autorova neobyčejného vypravěčského talentu a schopnosti sebereflexe. Gregor von Rezzori se ve svých poutavých příbězích a podnětných úvahách ukazuje být nadaným pozorovatelem, schopným se stejnou jemností, barvitostí a hloubkou portrétovat konkrétní postavu i zachytit vybrané prostředí. Byla by proto nesmírná škoda, kdyby se český čtenář musel spokojit s jedinou ukázkou jeho bohaté literární tvorby.