Fuga pro čtyři hlasy, zednické kladívko, temnou díru ve zdi a smrt čekající na každého

Roland Schimmeplfennig patří v současnosti mezi nejuváděnější německé dramatiky. Napsal více než čtyřicet her. V Čechách se jeho texty uvádí teprve od roku 2002. Hru Kdyby, tak, a co pak napsal autor na zakázku frankfurtského divadla. Režisér brněnské inscenace Thomas Zielinski text charakterizuje jako filozoficko-existenciální stať o bytí a nebytí: „Je to kontemplace o bytí samotném, o překonávání nějakých vlastních strachů, a když se říká, že žít existenci je možné jenom beze strachu, tak tady se ukazuje, že překonat to je velký úkol a že na konci na všechny čeká jenom smrt. Takže s nadsázkou lze říct, že je to univerzální hra o životě.“

Ovládat shakespearovské řemeslo a hrát jako hudební nástrojV inscenaci vystupují čtyři mužské postavy. Ani jedna z nich však není hlavní. Herci na jevišti ztvárňují stavební dělníky, kteří musí zastavit svou práci, když jeden z nich nečekaně zmizí. Schimmelpfennig se při psaní inspiroval řemeslnickou scénou v Shakespearově Snu noci svatojánské: „U Shakespeara jsou řemeslníci objednaní aristokraty, aby jim zahráli na svatbě nějakou ochotnickou hru, a v naší hře jsou dělníci objednaní nějakou dnešní vrchností, aby rekonstruovali starý palác. Obě ty skupinky shodně řeší ztrátu jednoho z nich a v obou hrách se řeší otázka, jak započaté mají dokončit,“ vysvětluje režisér Zielinski.

Roland Schimmelpfennig: Kdyby, tak, a co pak |foto: Divadlo Reduta

Schimmelpfennigovy hry jsou typické tím, že se v nich autor pokouší zmást diváka a náhodně spojuje několik monologů. V těch si postavy vysvětlují svoji vlastní existenci a vrací se zpětně do situací, které prožili. Spojením monologů vzniká zdání, že si postavy navzájem odpovídají, což vyžaduje od protagonistů extrémní soustředěnost. Podle inscenátorů by se Schimmelpfennigova hra dala charakterizovat také jako hudební skladba. Přesněji řečeno jako čtyřhlasná fuga, ve které jednotlivé postavy suplují funkci hudebních nástrojů.