Eugene Delacroix „vymyslel“ jazyk moderního umění

Eugen Delacroix bývá považován za představitele romantismu a moderního cítění, ale je zajímavé, že on sám sebe pokládal za obhájce klasické tradice. Ovšem jeho pohled na tuto tradici byl velmi osobní. V každé fázi jeho tvorby se prolínají klasické a romantické prvky. Básník Baudelaire napsal, že „Delacroix vášnivě miloval vášeň, ale přitom chladně rozvažoval, jak ji co nejpřesněji vyjádřit.“ Myslím, že právě tato syntéza vášnivosti a sebeovládání je základem každého velkého umění. A Delacroix velkým umělcem opravdu byl, což ostatně

Eugène Delacroix: Autoprotrét, 1837, olej na plátně |foto: RMN-Grand Palais (musée du Louvre) / Jean-Gilles Berizzi

A jak jeho vášeň galerie představuje?Celkem vystavuje více než šedesát prací zapůjčených z třiceti veřejných i soukromých sbírek včetně třeba z Louvru či z Metropolitního muzea v New Yorku. Ale jen přibližně třetina, nebo více než třetina, z vystavených prací je od samotného Delacroixe, protože tato výstava je nejen o Delacroixovi, ale o moderním umění, o jeho nástupu v druhé polovině devatenáctého století. Proto jsou tu obrazy od Vincenta van Gogha či Paula Cézanna. A dokonce i díla od Matisse a Kandinského, jehož Studií pro improvizaci číslo V celá výstava končí.

Jaká ale díla od samotného Delacroixe může návštěvník výstavy spatřit?Já bych vyzdvihl především jeho autoportrét z roku 1837, který je zapůjčen z Louvru. A potom, z mnohých reprodukcí známý a slavný obraz, Smrt Sardanapala, který mistr vytvořil v roce 1846 a na tuto výstavu je zapůjčen z Muzea umění ve Filadelfii.

Paul Cézanne: Soupeření v lásce, olej na plátně, kolem roku 1880 |foto: National Gallery of Art, Washington, DC

Výstava se koná v Londýně. Znal Delacroix tvorbu britských výtvarníků, svých současníků? Zcela jistě, protože když na pařížském Salonu v roce 1824 viděl krajinomalby anglického malíře Johna Constablea, přemaloval pod jejich dojmem právě svůj obraz Krveprolití na Chiu. Na anglické malbě ho zaujal rozklad barvy do barevných skvrn, kladených vedle sebe., jež se spojí ve výsledný obraz až v divákově oku. V roce 1825 proto Delacroix odjel do Londýna, aby lépe poznal anglické malířství. Zamlžená atmosféra britské metropole v něm vyvolávala nadšení stejně jako Shakespearova dramata, z nichž si později vybíral náměty ke svým kompozicím. V Anglii také změnil svou paletu – od té doby používal světlejší kolorit, tvořený na kontrastu červené a zelené.