Neúnosný a těžký, často neuvěřitelně legrační život Autisty

„Myslím, že nejdůležitější zpráva, která zároveň může být pro mnoho lidí nečekaná.“ vysvětluje svůj záměr autorka, „je, že lidí s autismem je poměrně dost, ale především, že žijí společně s námi. Nemohou ze společnosti zmizet, musí bojovat a moc se snažit. Myslím, že zpráva mé hry by měla být, že to jde.“

Kašpar je skoro dvacetiletý muž, který má sestru, nejbližšího člověka na světěA právě jeho sestra je tím, kdo s ním zažívá jeho dennodenní dobrodružství ve světě, kterému on sám nerozumí. Námět vzala autorka ze svého osobního života, neboť má o čtyři roky mladšího bratra autistu.

Autista - Moje zatracené nervy! (plakát) |foto: Eva Jiřikovská

Hrdina její hry tak podobně jako skutečné postavy prochází běžnými situacemi, které se ale – nazírány vychýlenou autistickou logikou – stávají bojem o život, o nic menšího. Kašpar se snaží, hrozně se snaží, žít normální život, obstát v něm, dělat běžné věci – dostudovat, najít si ženu, mít přátele. Ale s tím, co má v hlavě, se i tyto – zdánlivě běžné – úkoly, stávají téměř nemožnými.

Poslání hry objasňuje režisér Michal Zetel: „Šlo o vysvětlení, že přes určitou odlišnost jsou to především lidé. Oni nejsou nemocní a není možné se z toho vyléčit. Je to prostě postižení nevratné, trvalé a je třeba se s tím naučit žít. Nám šlo o sdělení, že přes to všechno, jsou to hlavně lidé. To ostatní je navíc.“

Často se tomu směje Kašpar i jeho sestra, často se Kašparovi směje celý svět Společně pak můžeme ohledávat hranice toho, co je normální, ptát se po tom, kdo a co normálnost určuje a hledat, jak žít ve světě spokojeně. Spokojeně a dohromady, třeba i s autisty. Současná hra o mladém muži, který žije s autismem. O jeho rodině a přátelích. O světě, ve kterém žijeme všichni společně.