Bezruči dávají návod, jak neřešit problémy

Dramatik Ödön von Horváth napsal příběh o lásce ztracené v ohlušující atmosféře mnichovského svátku piva ve 30. letech 20. století. Pro Bezruče byla ale natolik aktuální, že její děj přenesli do současné Ostravy. Genezi této proměny vysvětluje režisér Štěpán Pácl: „Bezprostředně po přečtení hry jsem v pátek večer procházel Stodolní a zarazilo mě, jak podobné pocity to jsou – číst text a procházet Stodolní a pozorovat, co se tam děje. V tepajícím rytmu hudby, tekoucího alkoholu se spousta podobných příběhů v této ulici odehrává, i podobně útržkovitým, střihovým, klipovým způsobem, kterým Hovráth hru psal.“

Jako Karolína se u Bezručů představí Pavla Gajdošíková: „Když jsem hru poprvé četla, vyděsila jsem se, jak je to opravdové a reálné a jak současný má jazyk. Stále stejné zůstává, jak se lidé neumějí mezi sebou dorozumět. Je to návod, jak neřešit problémy.“

Michal Sedláček hraje Kazimíra, který přišel o práci, ale nechybí mu výbušná povaha: „Vztahové věci jsou pořád aktuální, ve hře se řeší rozpad vztahu kvůli hlouposti – egoismu a nepřijetí cizích omluv. Nebojím se říct, že když scénář Horváth psal, nebyl tak aktuální jako dnes.“

Místo horské dráhy živá kapela

Původně se děj odehrává na pivním festivalu a v lunaparku. Bezruči ale zvolili komornější prostor – skluzavku supluje nakloněná plošina špinavého podchodu a horskou dráhu barové židle s pořádným větrákem. „Horváth nás provede celým prostředím mnichovské poutě. Řešili jsme, jak udělat zevnitř, pocitově tepající hudbu, hluk, zároveň bezbřehou touhu se bavit,“ vysvětluje Štěpán Pácl, který nakonec zvolil prostředí obskurního hudebního klubu, ve kterém je hnacím motorem kapela. Muzikanty pro živý scénický doprovod vybírali Bezruči ve vlastních řadách. Hrají v ní tak i divadelní osvětlovač či zvukař. Hudba je to hlavní, co titulním postavám znesnadňuje komunikaci.