Mefistofeles se ve Státní opeře podřídí taktovce Marca Guidariniho

Rodák z Janova zahájil svou kariéru jako asistent sira Johna Elliota Gardinera v Národní opeře v Lyonu. Od té doby se představil ve světoznámých operních domech, včetně Metropolitní opery v New Yorku, milánské La Scaly či moskevského Velkého divadla. V letech 2001 až 2009 byl šéfdirigentem opery a filharmonického orchestru ve francouzské Nice. Je také nositelem četných vyznamenání, mimo jiné titulu Rytíř Italské republiky a Rytíř francouzského Řádu umění a literatury.

Jaká je vaše nejstarší hudební vzpomínka a souvisí s vaší rodinou?Nepocházím z rodiny hudebníků, ale jak je v naší lidové tradici zvykem, i v naší rodině byl zcela přirozený a vřelý vztah k hudbě. Kraj Emiglia Romagna, odkud pocházím, zejména jeho část kolem Appenninu, má velmi silnou hudební tradici, hlavně co se týče zpěvu. Myslím, že odtud pramení moje vášeň pro hudbu. Mám hodně dávné hudební vzpomínky, které sahají až do raného dětství. Začal jsem totiž zpívat v kostele jako ministrant. Později jsem se začal věnovat i jiným hudebním žánrům a nakonec jsem šel hudbu studovat.

Marco Guidarini-marco-photo-r-duroselle.jpg |foto: Národní divadlo

Studoval jste klasickou filologii a filosofii, na konzervatoři hru na violoncello. Proč jste se nakonec rozhodl pro dirigování?Abych pravdu řekl, dirigování jsem se začal věnovat velmi brzy. Už jako dítě jsem zpíval ve sboru, účinkoval jsem v operních představeních. I tady v Mefistofelovi máme dětský sbor. Právě díky zpěvu jsem se poprvé seznámil s operou, bylo mi asi šest nebo sedm let. Zpíval jsem v Bohémě a Tosce a tam jsem poprvé zatoužil stát se dirigentem, kterého jsem vnímal jako svého druhu kouzelníka. Hýbal rukama a všichni ho poslouchali. To, že jsem později studoval na konzervatoři hru na violoncello, kompozici a dirigování, přišlo samo sebou, zcela spontánně, díky této zkušenosti. Sahá to hodně do minulosti.

Mezi vašimi učiteli a rádci byli Claudio Abbado, Carlo Maria Giulini a John Elliot Gardiner, u kterého jste působil jako asistent v Národní opeře v Lyonu. Nakolik tito zkušení dirigenti ovlivnili vaši profesionální dráhu a co pro vás znamenají osobně?To privilegium, kterého se mi dostalo, když jsem se mohl s těmito hudebníky stýkat, bylo obrovské. Tím spíš, že nešlo o akademickou zkušenost, já s nimi skutečně hrál. Jako violoncellista jsem hodně hrál s Claudiem Abbadem a s Carlem Mariou Giulinim. Byl jsem tehdy ještě velmi mladý, skoro adolescent, bylo mi okolo sedmnácti osmnácti let. To, že jsem se s nimi setkal ještě v době svých studií, kdy jsem se teprve rozvíjel, mělo pro mě bezesporu rozhodující význam. I proto, že jsem díky této zkušenosti poznal to, čím jsem se v hloubi své duše chtěl stát. Nejen jako muzikant, ale také jako člověk. Obrovským vzorem mi byl mistr Giulini především jako velký humanista, kromě toho, že to byl i vynikající hudebník.

Mefistofeles |foto: Národní divadlo, Hana Smejkalová

Jako dirigent jste procestoval mnoho zemí, spolupracoval jste s významnými orchestry a vystupoval ve světových operních síních. Na která místa se rád vracíte, ať už kvůli výjimečně dobré spolupráci s hudebníky nebo mimořádně vřelosti publika?To že jsem dosáhl poměrně významné kariéry a že trávím v podstatě celý svůj život na cestách, díky hudbě, to vše mi umožňuje poznat řadu hudebníků po celém světě. Jako dirigent orchestru pracuji s kolektivem jedinců, kteří jsou spjati s určitým místem a kulturou. A v některých případech - a Praha je jedním z nich, to říkám zcela upřímně - vznikne i jisté citové pouto. Často to nemá nic do činění s hudbou, týká se to způsobu života lidí, jejich kultury.

Dlouhá léta jsem byl spjat s filharmonickým orchestrem v Nice, který jsem osm let řídil, zároveň jsem byl i hudebním ředitelem tamního divadla. I z toho důvodu jsem si k tomuto místu vypěstoval velmi silný osobní vztah. Myslím, že citový aspekt hraje důležitou roli, zároveň je to věc zcela iracionální, až magická. Kupříkladu tady v Praze cítím velkou spřízněnost. A netýká se to jen lidí, ale i něčeho, co je uvnitř nás, co je velmi záhadné.

Jste znám jako velký znalec Verdiho. V Praze budete dirigovat Mefistofela od Arriga Boita, který je s Verdim spjat především jako libretista. Jeho Mefistofeles je po hudební stránce velmi náročným dílem. Jak hodnotíte tuto zkušenost? Jsem velmi rád, že tu můžu dirigovat Mefistofela. Nedělám to poprvé a těší mě to i z jistých verdiovských důvodů. Právě díky Boitovi, tomuto velkému spisovateli a hudebníkovi, a jeho spolupráci s Verdim, máme dnes Falstaffa a Othella. Vznikly v době, kdy už se Verdi stáhl do ústraní a nechtěl komponovat. Ale díky setkání s Boitem a jeho velkým literárním talentem se Verdi opět rozhodl psát. A to po dlouhé době, protože asi deset let vůbec nic nesložil a věnoval se jen pracím na venkově.

Dalším důvodem je to, že Boito podle mě představuje v italské kultuře 19. století první velkou myšlenku evropské otevřenosti. U něho se nejedná jen o italskou hudební a kulturní tradici. Jeho Mefistofeles představuje snahu o zhudebnění Goethova Fausta a zároveň o syntézu obou jeho dílů. Je to pozoruhodný počin, když uvážíme, že Boito byl tehdy velmi mladý, bylo mu asi pětadvacet let. Později opustil dráhu skladatele a věnoval se především literatuře. Ale jeho Mefistofeles skutečně sehrál klíčovou roli v tom, že v něm Boito opustil tradici italského belcanta, aby ji nahradil myšlenkou hudby více evropské.