Téma překryl režijní pokus o šokující podobu inscenace

Diváci teprve usedají do hlediště, a z projekčního plátna již z westernové scenérie zpívá Indián doprovázený supem hrajícím na kytaru píseň o blondýnkách s očima šelem. Tak začíná inscenace hry Georga Taboriho Bílý muž a Rudá tvář v ostravské Komorní scéně Aréna. Ti, kteří neznají Taboriho hry, si mohou myslet, že přišli na komediální parodii filmového westernu, když navíc z projekčního plátna čtou jména představitelů jednotlivých postav ve formátu písma často požívaného u titulků filmů o divokém Západu.

Mylný dojem však brzy vyprchá To když na scénu vstoupí židovský otec s těžce zdravotně postiženou dívkou, který je vzápětí oloupen o osobní automobil lovcem bizonů s vizáží Hitlera. Publiku dochází, že tohle asi nebude žádná legrace. Taboriho hra je uváděna v překladu Josefa Balvína a v režii André Hübnera-Ochodlo, režiséra pověstného vztahem k textům zabývajícím se problematikou židovství, i tím, že při jejich inscenování často využívá prvků z grotesky, aby ještě více podtrhl hloubku tragédie.

Georg Tabori, Bílý muž a Rudá tvář (plakát) |foto: Komorní scéna Aréna

Tragický osud severoamerických Indiánů svázaný s osudem Židů a holocaustem je v Taboriho textu propojený s neštěstím otce těžce handicapované dcery. V prvním plánu se André Hübner-Ochodlo snaží důsledně budovat emoce v duši diváků od pobavení až k hlubokému dojetí, a celkem se mu to daří. Některé jevištní obrazy jsou emocionálně tak silné, že publiku mrzne úsměv na rtech. Bohužel však jde většinou o formální efekty, které s obsahem Taboriho textu nemají mnoho společného.

Hudba, kostýmy, scéna, herciAutor hudby Adam Zuchovski pracuje účelně s odkazy na známé filmové motivy, kostýmy Marty Roszkopfové opět, jak je u této scénografky zvykem, pomáhají postavám v jejich výpovědi. Scéna s westernovými kulisami je dílem režiséra, vypadá hezky, ale časem ztrácí své kouzlo, a vzhledem k silnému textu a výborným hereckým výkonům se místy zdá i zbytečná.

Otce Weismana hraje Marek Cisovský. Tím, jak postavu uchopil, opět potvrzuje herecké mistrovství opřené o velkou škálu výrazových prostředků. Střihové herectví, při kterém Marek Cisovský účelně využívá prudké proměny hlasových poloh a skrze ně projevovaných emocí, je zde dovedeno téměř k dokonalosti. Permanentní dialog s Bohem, bolest otce nad neštěstím vlastního dítěte i muže nad osudem vlastního židovského národa však v celku patřičně nevyzní. Je to zaviněno režií.

Georg Tabori, Bílý muž a Rudá tvář (Marek Císovský a Vladislav Georgiev) |foto: Komorní scéna Aréna

Jeho dceru Ruth hraje Pavla Dostálová. A právě její Ruth je středobodem dění v hracím prostoru. Herečka nepřetržitě předvádí pohybovou kreaci vycházející ze studie tělesných křečí zdravotně těžce handicapovaného dítěte. Postava Ruth tím na sebe strhává neustále pozornost. Režisér nenašel sílu na to, aby ji upozadil. A tak je pozornost diváka konáním této postavy často stržena jiným směrem, než je patřičné. I když se na scéně a třeba v popředí odehrávají důležité věci, diváci stále sledují Ruth a podstata hry jim uniká.

Rudou tvář ztělesnil Petr Panzerberger. Jeho výkon se zpočátku opírá o jistý nadhled, se kterým formuje postavu, postupem se však odevzdává emocím a v závěrečném slovním metaforickém souboji s otcem Weismanem o to, kdo je osudem více pronásledován, zdali Indiáni či Židé, doslova exceluje. Vladislav Georgiev hraje pouze epizodní postavu lovce, ale opět potvrzuje okřídlené rčení, že není malých rolí. Jeho Lovec-Hitler zůstane dlouho v paměti diváků.

Georg Tabori, Bílý muž a Rudá tvář (Pavla Dostálová) |foto: Komorní scéna Aréna

Zpodobení problémů je utlumeno efektyInscenace hry Bílý muž a Rudá Tvář zapadá do širší dramaturgie Komorní scény Aréna, ve které převažují hry velmi aktuální, promlouvající k palčivým problémům doby. Je zároveň příspěvkem do debaty, jak inscenovat hry George Taboriho, oscilující mezi komedií, groteskou a tragédií. Hlavní témata hry, rasismus a xenofobie, jsou však bohužel zastřena režijním pokusem o šokující podobu inscenace. A divák odchází do jisté míry šokován, ale s otázkou, co to vlastně viděl.