Morávkova revoluční vize obsadila Národní

Už předem tvůrci inscenace Dokonalé štěstí aneb 1789 prohlašovali, že se bude týkat nejen Francouzské revoluce, ale zároveň odkazovat k výročí Sametové revoluce, a že navíc půjde o úvahu nad revolucemi v dějinách. Stejně jako se jednalo o velké plátno v době, kdy Mnouchkina děj rozpohybovala na pěti paralelních jevištích někdejší továrny na náboje, dnes slavného divadla Cartoucherie, i Morávek pojal inscenaci velkoryse a na tři hodiny doslova obsadil celé Národní divadlo.

Scéna Martina Chocholouška prohlubuje jeviště do velké hloubky, kde se odehrávají paralelní děje, ale navíc protahuje molo až do poloviny partneru. Zároveň do děje zasahují postavy, objevující se v jednotlivých patrech hlediště, v lóžích i v řadách hlediště. O přestávce, která je vyhrazena vzpomínce na „samet", si můžeme ve foyeru divadla poslechnout naživo Krylova Bratříčka, a z reproduktorů ve všech patrech zní autentické diskuse politiků 89. Během představení se na jevišti, pod ním a kolem něj míhá množství postav. Jen občas zaslechneme jméno politika, převážně však sledujeme spíše anonymní tváře revoluce, a jejich groteskní cirkusově laděnou nápodobu.

Tohle ballabile je samozřejmě hodně hlučné, někdy na hraně snesitelnosti, scénicky pestré a chvílemi pro sledování až schizofrenní. Ale svou atmosférou revoluční náladě odpovídá. Přiznám se, že jsem se ty tři hodiny nenudila, i když roztříštěný obraz revoluce, jednotlivé symboly, kontaktnost „občanů herců“ byly chvílemi na vnímání dosti náročné.

České divadlo na rozdíl od jiných států na západ i na východ od nás patos nesnáší

Nicméně právě revoluce i vzpomínka na ni v sobě tyto prvky, tedy patos a sentiment, nesou. A Vladimír Morávek se jich nebojí. Některé jeho nápady tak mohou působit zvláštně, v našem prostředí možná až cizorodě. Nicméně, patřím k těm, na které např. efektně znějící Modlitba pro Martu, odrážející se v ozvěnách po celé zlaté kapličce, působí vznešeně a dojímá k slzám, stejně tak i dunivý refrén Marseillaisy. Samozřejmě, představení má své problémy.

Interpretace Mnouchkiny je nutně zkreslená, ale každá historie stojí především na legendách. A tady se přiznaně vypráví pohádka revoluci. Konfrontace skutečných postav francouzské historie s jejich groteskní podobou v podobě kejklířů a klaunů není vždy příliš srozumitelná, obě skupiny se divákovi chvílemi slévají. Nicméně, základní myšlenka jasná je. Určité revoluční principy, jednotlivé fáze revoluce a rozladění přicházející po euforii mají obecnou platnost. I když v případě této inscenace jde především o týmovou práci, kde každý z herců přeskakuje z role do role a navíc nejsou pod groteskním líčením většinou k poznání, stojí za to zmínit pár jmen.

Inscenace budí diskuzi, a to je dobře

Z žen je to především Gabriela Vermelho, která zazáří jedinečným pěveckým projevem. Z hereckého týmu zaujaly studie revolucionářů, ztvárněné Radúzem Máchou, Vladimírem Polívkou či Ondřejem Bauerem, silně groteskně laděné kreace Filipa Rajmonta či umírněné, nicméně pozoruhodné variace Milana Stehlíka či Václava Postráneckého. Svou roli v mozaice příběhů měl však každý z více než třicítky těch, kdo vytvářeli v prostoru divadla atmosféru revoluce.

Potěšilo mě, že inscenace přes veškerou skepsi a smutek v podtextu má v sobě jisté optimistické poselství. A kromě toho jsem se přesvědčila, že vzbuzuje diskuse. Ne o kvalitě představení, ale třeba o tom, jak to vlastně s tou naší – sametovou – tenkrát bylo. A to je jedna z důležitých funkcí, kterou má divadlo plnit.