Polskou divadelní scénu možná letos čekají bouřlivé polemiky
Protesty, které se ke konci loňského roku odehrály ve dvou polských divadlech, mohou pokračovat a vést k diskuzím, jaké umělecké experimenty ještě mohou být pro diváka přijatelné.
Poslední roky na polské divadelní scéně byly důkazem, že někteří polští režiséři se nebojí experimentovat. Není ani pochyb, že nemají strach reflektovat mnohé společenské problémy. Ani ty velmi kontroverzní. Nicméně protesty, ke kterým ke konci loňského roku došlo ve wrocławském a krakovském divadle, naznačují, že polská veřejnost možná není na kontroverzní představení zcela připravena.
Své pohoršení někteří Poláci projevili na představeních režisérů, kteří patří v Polsku k velmi uznávaným a zpravidla sklízejí velmi dobré kritiky. Nejdříve na představení klasické hry Do Damašku, která byla uvedena v Krakově, část obecenstva povstala a začala pískat. Režisér Jan Klata myslí, že nešlo o spontánní protest. Podle něj je erotická scéna, kvůli níž měli diváci protestovat, zahrána citlivě. V médiích tak vyjádřil názor, že šlo o předem plánovaný protest s politickým podtextem. Několik osob v hledišti totiž mělo s sebou píšťalky.
Další protest se konal ve Wrocławi. Nekřičel sice dav, ale nespokojenost s představením vyjádřil bývalý senátor a hlavně divadelní režisér Bogusław Litwiniec. Ten sám přitom ve druhé polovině minulého století vedl velmi experimentální divadelní soubor Kalambur. Při představení, které režíroval oceňovaný Krzysztof Garbaczewski, si Litwiniec nenechal pro sebe poznámku, že je třeba zachránit divadlo. Pak odešel ze sálu. Garbaczewského práci kritici víceméně pochválili, avšak hra „Kronos“ vychází z deníku spisovatele Witolda Gombrowicze, který se netajil svou náklonností k mužům či příležitostnému sexu.
Možná letos přibudou další protesty konzervativnějších návštěvníků divadel. Možná ale Polsko hranice provokace v umění hledat nebude. Ke konci roku se totiž odehrála ještě jedna událost: byla zrušena premiéra Komedie ne božské od Zygmunta Krasińského. Několik herců v ní odmítlo hrát, protože její antisemitský podtext považuje za provokaci. Zbytek herců si zase stěžoval, že vedení divadla se zbytečně zaleklo ostrých reakcí v tisku a odmítlo bojovat za uměleckou svobodu.
Nejposlouchanější
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře