Tříhodinový Othello je v nové interpretaci Nicholase Hytnera vzrušujícím hororem

Inscenace Othella je dalším parádním kouskem režiséra Nicholase Hytnera, v níž dokazuje, že Shakespeare je pro něj skutečně naším současníkem. Dokáže příběh přirozeně zasadit do aktuálního prostředí a dobrat se ve výkladu kořenů zdánlivě iracionálního chování hrdinů.

Hytner jako základní motiv inscenace nebere, možná překvapivě, žárlivost. Ta je jednou z forem vyjádření vnitřní nejistoty postav, jejich životního pocitu. Nejen Jago zde totiž trpí pocitem zneuznanosti a nezájmu o svou osobu, což může probouzet skryté běsy – rasismus, závist, žárlivost a sklony k násilí.

Druhým důležitým – objevně významotvorným – motivem je pobyt ve vojenském táboře a psychicky vyčerpávající nuda v době „klidu zbraní“. Není tu vlastně co dělat, a tak se toto vakuum vyplňuje alkoholem, pomluvami, a mnohdy krutými naschvály vůči kolegům. Právě takovou situaci připravil Shakespeare vojákům na Kypru, kam dorazí poté, co už válka vlastně skončila. Najednou není co dělat, a to je živná půda pro Jaga. Dává mu možnost upoutat Othellovu pozornost nenápadnou intrikou. Sám je překvapen, jak rychle se semínko žárlivosti ujme.

Tříhodinová inscenace se tak stává vzrušujícím hororem. I když většina diváků ví, jak to skončí, režisér společně s herci ukazuje logické souvislosti, které vedou k tragédii, ve zcela současné podobě, aniž by rezignoval na krásu (a někdy i rozvláčnost) Shakespearova textu.

Působivost celku samozřejmě stojí na tom, že všechny scénické prvky do sebe dokonale zapadají. Scéna Vicky Mortimerové, vytvořená na točně z několika posuvných panelů, se bleskurychle proměňuje v nové prostředí – ať už se jedná o večerní scénu před hospodou či před domem Brabantia v Benátkách, tak i sluncem rozpálená vojenská kasárna na Kypru (kde můžeme i o přestávce pozorovat obyčejný vojenský život), a plynně přechází z exteriérů do interiéru a zpět. K atmosféře přispívá i light design Jona Clarka či výrazná hudba Nicka Powella, která je většinou symbolickou předzvěstí následujících událostí.

Zásadní je ovšem herecký přínos ústřední dvojice. Adrian Lester představuje Othella jako kultivovaného sebejistého muže, který má dar bezprostřednosti a vypravěčský talent (ne náhodou zaznívá v kritikách srovnání s Barrackem Obamou). Je přímočarý a jako vojevůdce zcela důvěřuje svým vojákům, od nichž nečeká žádnou špatnost. Tím se vysvětluje, že uvěří Jagovým pomluvám, aniž by měl potřebu si je ověřovat. Svou lásku pak vraždí s lítostí, ale zároveň bytostným přesvědčením o správnosti svého činu. Když shledá svůj omyl, stejně nemilosrdně skoncuje sám se sebou.

Rory Kinnear je typem nenápadného herce, který do role vklouzne jako do své druhé přirozenosti a dodá jí naprosté vnitřní autenticity. Kořeny Jagova problému můžeme vysledovat už v první scéně, kdy si před hospodou trpce stěžuje svému příteli, že byl přeskočen v povýšení. Svá slova doslova vyplivuje v rytmizovaných kadencích. Jinak je jeho Jago nenápadný. Zkrátka takový hodný, zdánlivě neškodný člověk, jehož skrývaným komplexům a nejistotě nikdo nevěnuje pozornost.

Právě práce s detaily, i ve chvílích, kdy nestojí v centru pozornosti, je pro jeho postavu určující. Sevřené rty prozrazují bolestínství, pohrdání vůči vlastní ženě i nešikovnost, s níž utěšuje Desdemonu, svědčí o nedostatku mužského sebevědomí. Jeho zbraní je paradoxně citová deprivace. Chybí mu spontaneita, opravdový cit. Ani v závěrečné scéně, kdy má před očima hrůzy, které způsobil, se nedočkáme citové reakce, jen procedí mezi rty: Od této chvíle neřeknu už ani slovo.

Oproti němu jsou ostatní postavy handicapovány svou otevřeností a naivitou, neboť neočekávají od ostatních nic zlého. Ať už jde o sympatického mladíka Cassia (Jonathan Bailey), přirozeně koketní Desdemonu Olivie Vinallové, která svého manžela upřímně miluje, ale zcela přirozeně hledá ochranu a porozumění u jakéhokoli muže, či ráznou vojandu Emílii Lyndsey Marshalové, která už sice Jaga nemiluje, ale do poslední chvíle nevěří v jeho špatnost.

Příběh o zhoubné žárlivosti je tedy v této interpretaci dokonale motivicky objasněn, a zasazením do současných kulis má výrazné realistické obrysy. Znovu dokládá nejen nadčasovost klasikova textu, ale i fascinující schopnost britských tvůrců přiblížit jej současníkům v nové překvapivé interpretaci.

Přečtěte si recenze dalších inscenací z cyklu přenosů NT Live:

ParlamentSoudceTimon AthénskýPodivný případ se psem Omyly jedné noci Komedie omylů Světlo v pohybu Sluha dvou pánůVišňový sadFrankensteinMizející číslo