Nejnovější román Martina Sutera je příjemným letním počtením

„To byl nejdražší puget, který jsem kdy od někoho dostala,“ podotkne sarkasticky velmi bohatá Dalie Guthaber. Mluví o oleji Henri Fantina-Latoura, který ještě nedávno zdobil jednu ze zdí její ložnice a teď po něm zůstal jen světlejší obrys na zdi. A to je případ pro Johanna Friedricha von Allmen, jehož úzká specializace je pátrání po odcizených uměleckých dílech.

Ve třetím příběhu (Allmen a vážky 2011, Allmen a růžový diamant 2011) je Allmen pověřen najít toto cenné plátno, zobrazující kytici jiřin. Tržní hodnota obrazu je přibližně tři milióny eur, ale pro majitelku má hodnotu daleko vyšší: dostala ho totiž kdysi od své první a jediné lásky, jako malou pozornost k svátku – jmenuje se Dalie a květina jiřina je v němčině Dahlie, tedy malá slovní hříčka. Jak se později ukázalo, její tehdejší přítel obraz nekoupil, ale ukradl. Proto se nemohla obrátit na policii.

Allmen, kterého již známe z dřívějších příběhů, je notoricky bez peněž a celoživotní snob. Ve své prekérní finanční situaci nadále zaměstnává sluhu, šoféra a v tomto třetím příběhu dokonce i komornou. Zaplatí jim někdy, až peníze vydělá. A to se mu opět relativně lehce a rychle podaří.

Kriminální zápletka románu není komplikovaná a tudíž lehce řešitelná. Největší kouzlo románu spočívá ovšem v Suterových popisech Allmenova pohybu životem a jeho ležérnímu přístupu k řešení problémů. Celé stránky jsou věnovány popisu Allmenových objednávek jídla a pití v luxusních hotelech, rozhovorech se sluhou při cídění Allmenových ručně šitých polobotek a jízdám na zadním sedadle luxusní limuzíny.

Příběh tedy spěje relativně přímočaře k vyřešení. Majitelka dostane, respektive vykoupí její obraz zpět. Allmen vydělá slušné peníze a může zaplatit služebnictvo a další dluhy. Přestože se nedovídáme nic nového, naopak, potvrzují se stará známá fakta – například jak jednají starší muži, kteří mají mladé přítelkyně, nebo že velmi bohatí nemají konkrétní představy o tom, jak žijí chudí, přesto je útlý Suterův román velmi příjemným počtením. Na poslední stránce dojde k nečekanému zvratu a vypadá to tak, že příběh nekončí touto knihou.

Martin Suter: „Allmen und die Dahlien“, Diogenes 2013, 224 stran.