Timon Athénský v přímém přenosu z Londýna – recenze

Budeme-li v seznamu Shakespearových her pátrat po těch nejpodivnějších, a nejrozporuplnějších, pak mezi nimi jistě bude právě Timon Athénský, jehož spoluautorem byl satirik Thomas Middleton. Hra, která se ocitá na repertoáru divadel zřídka pro svoji zřetelnou rozpolcenost, včetně žánrové rozkolísanosti mezi tragédií a satirou, jako by akcentací pohrdáním hodnotami, které vedou svět do zkázy, byla psána přímo pro současnou dobu.

Režisér Nicholas Hytner ponechal slova i rozvrstvení athénské společnosti, pouze upravil obsazení k dnešnímu obrazu společnosti. Místo správce jménem Flavius je tu oddaná Flavia, a také ve skupině parazitické společnosti jsou zastoupeny i ženy (včetně jedné senátorky). Hytner koncipoval Timona jako synka předčasně zemřelých rodičů, kteří mu zanechali obrovský majetek. Z toho vyplývá jeho naivita, s níž si s dětskou bezelstností kupuje zdánlivou lásku a přátelství, neboť nic jiného nezná.

V první scéně jej zastihneme na večírku, kde se za účasti VIP hostů otevírá Timonův sál v galerii. Směsice hostů, pochlebujících Timonovi, je přesnou podobou dnešní rádoby prestižní společnosti, vídané na velkolepých rautech. Nekonečné večírky, na nichž se prezentují stále stejní lidé, je jediný svět, jaký Timon zná. Nepřemýšlí o tom, že by to mohlo být jinak. Takže prozření je tvrdé. Když přijde o peníze, rozpadne se mu jeho fiktivní svět. Tou největší ztrátou pro něj je poznání, že jeho víra v lidi byla jen chimérou. Zklamání jej tak logicky vede do druhého extrému. Svým patolízalům na poslední hostině naservíruje lejna, a po jejich zděšeném útěku spálí svůj dům.

V druhé části se s ním setkáváme jako s bezdomovcem, vyjídajícím s jakýmsi zvráceným gustem zbytky z odpadkových pytlů. Když náhodou objeví zlato, už pro něj nemá cenu – ztratilo hodnotu s jeho prozřením. Rebel Alkibiades v Hytnerově interpretaci není athénským vojevůdcem, který touží po nápravě společnosti, ale vykřikujícím vůdcem pouliční chátry, zvířecky se vrhající po zlatých mincích, které jim Timon rozhazuje.

Správkyně, která ze soucitu přišla Timonovi nabídnout pomoc, zlato odmítá, ale vzápětí se k němu slétnou další zájemci o zlato v čele se senátorkou. Zhnusený Timon s nimi odmítá komunikovat a rozhodne se definitivně odejít z prohnilého světa. Poslední scéna, v níž se sejdou u jednoho stolu bývalí senátoři a vítězní vzbouřenci, je více nežli výmluvným komentářem k tomu, jak to v politice chodí.

Do hlavní role Hytner obsadil Simona Russella Bealea, kterého známe z NT Live jako představitele Stalina ve Spolupracovnících. Hercova proměnlivost působí obdivuhodně autenticky. Kultivovaný, snad až příliš nenápadný příslušník vyšší společnosti, s dětinsky naivníma očima se mění v olezlého bezdomovce, plivajícího nenávist a znechucení na celý svět i na sebe samého. Jako by sám sobě uložil trest za svou důvěřivost a naivitu, aniž by byl schopen rozeznat skutečné lidské hodnoty a smysl dění kolem sebe. V obou podobách však je jeho nejvýraznější charakteristikou opuštěnost a bezradnost skoro dětská. Jeho přístup k světu je beznadějně špatný. Jediné, co je mu v závěru jasné, je, že se nehodí do tohoto světa v žádné podobě a nezbývá tedy než ztratit se navždy.

S Shakespearovými slovy na rtech před námi defiluje zástup parazitů tohoto světa, ekonomická a politická elita země s cynickou filozofií, v níž touha po moci a penězích zastínila vše lidské. Nikoli náhodou se smetánka z VIP večírků proměňuje v lůzu, jsou to jen dvě podoby téhož. Timon Athénský v interpretaci londýnského Národního divadla je to politické divadlo par excellence v jasné apokalyptické vizi, která se až děsivě týká současnosti.