Co stojí umění?

Jak je možné, že se nad tím dodnes nikdo nepozastavil? Až při kontrolách německého Rechnungshofu – kontrolního finančního orgánu, nezávislého na vládě – se ukázalo, že sumy, kterými jsou dotovány kulturní stánky a instituce, narostly do astronomických rozměrů. Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že hlavní část těchto dotací připadne téměř bez výjimky vedení divadel a jejich několika hvězdám. Platy ostatních jsou nadále průměrné – ve srovnání s ostatními obory – dokonce podprůměrné. Argumentace z vyšších míst: špičkoví fotbalisté mají také horentní honoráře a nikomu to nevadí. Protiargument kontrolního orgánu: Jistě, ale fotbalisti si na sebe vydělají, na rozdíl od umělců. Na to manažeři: Umění bylo vždy dotované, málokterá větší scéna je soběstačná.

Přestaňme teoretizovat a podívejme se na několik konkrétních příkladů z větších německých měst. Například Frankfurt. Pyšníme se zde jedinečným divadelním intendantem. Oliver Reese režisér a dramaturg je počínaje sezónou 2009–2010 šéfem místního Schauspielhausu. Prodloužil svoji smlouvu s městem a jeho plat stoupl o 40 tisíc eur ročně. Jeho plat je třikrát vyšší než plat frankfurtského starosty. Přestože se stále píše, jak musíme spořit a jak městská kasa zeje prázdnotou. Srovnávání výše platů budí závist a o otázkách adekvátnosti se diskutuje veřejně. Ta klíčová zní: kde končí uměřenost a kde začíná bezuzdnost? Jak určit tento předěl a jak vypočítat pevné honoráře pro umělce?

To by mělo být výchozím bodem diskuze a to je přesně to, na čem se její účastníci neshodnou. Někteří tvrdí, že přemrštěně vysoké gáže jsou bezpodmínečné – jinak nelze obstát v konkurenci a sólisty i intendanty nakonec získá jiná opera nebo divadlo. Jiní se domnívají, že například nelze v divadle inscenovat hru, která pranýřuje přesně to, co se uvnitř divadla, resp. v jeho vyšších patrech, odehrává. Jistě velmi vznešená myšlenka, ale mezi námi – zní trochu naivně. Ceny jsou šroubovány směrem vzhůru v zdánlivě nikdy nekončící spirále, která je nahoře otevřená a dole se stále zužuje. Nejde o to, kolik umění stojí, ale kolik dopustíme, aby nás stálo.

A nakonec této úvahy ještě několik údajů z tisku: O Riccardovi Chailly, známém dirigentovi v lipském Gewandhausu, nesmí nikdo vědět kolik bere. Jinak by se mohl maestro urazit a dát výpověď. Ve Stuttgartu jsou malá divadla slučována, aby se zachránila jejich existence, zatímco si intendanti státního divadla, opery a baletu zvyšují platy. Jistě žádný problém – financováni zajišťují daňoví poplatníci.

Ale problémem stále zůstává: konečným produktem této nekonečné diskuze je umění a jeho hodnotu nelze jednoznačně vyčíslit.