Román Philipa K. Dicka Přesposlední pravda – recenze

Dílo amerického spisovatele science fiction Philipa Dicka je opravdu impozantní. Vedle reedicí jeho osvědčených nejlepších děl vychází v českých překladech stále další a další tituly, našim čtenářům dosud neznámé. Nejnovějším počinem je pak román Předposlední pravda, který ve Spojených státech vyšel poprvé v roce 1964.

Jedná se o příběh z blízké budoucnosti: v subteráriích – jakýchsi obytně-výrobních podzemních komplexech – žijí lidé, kteří musí plnit tvrdou výrobní normu pro potřebu války, zatímco na povrchu již řadu let zuří jaderný konflikt mezi Západem a Východem. A jenom proto, že původně začal v mimozemských koloniích, měli pozemské vlády čas své obyvatele a výrobu přesunout pod zem.

Ovšem ve skutečnosti už konflikt dávno nezuří, obě strany se dohodly a nepočetná elita žije na povrchu v přepychu a její hlavní starostí je v podstatě to, aby lidé ze subterárií nezjistili, že válka již skončila. Válečná iluze je přitom udržována velmi sofistikovaným způsobem: v obou polovinách rozděleného světa mají totiž zvláštní zařízení, jež simuluje otcovského vůdce – prezidenta, který ke svému podzemnímu národu pravidelně skrze televizní obrazovky promlouvá. Jeho projevy, velmi složitě vytvářené a samozřejmě dobře cenzurně obhospodařované, přitom píše a programuje zvláštní skupina obyvatel.

Ideologicky celý systém vychází z rozsáhlého rafinovaně propagandistického televizního seriálu. Ten manipuluje již s dějinami druhé světové války a těsně předcházejícím období. Tento počin pak založil tradici fiktivních reportáží, hlavně záznamů dobytí různých měst, natáčených ve skutečnosti ve velkých filmových studiích a průběžně promítaných lidem v subteráriích. Společenská struktura v těch západních se přitom nebezpečně přiblížila struktuře protivníka. I zde panuje jakési dvojvládí a vedle voleného představitele samosprávy zde funguje i komisař dosazený vládou, který má v zásadě stejné postavení, možnosti – a také neoblíbenost – jako rudý politruk. Jeho ideologické vnímání a práce s lidmi je zcela mimo realitu a chybí mu jakákoliv schopnost včetně empatie. V subteráriích obecně pak vládne mentalita nedostatku, ubohých přídělů a nesplnitelných pracovních norem.

Román sestává ze dvou dějových rovin, v jedné z nich se lidé z podzemí snaží prostřednictvím svého zvoleného šéfa, kterého ilegálně vyšlou na povrch, sehnat umělou ledvinu pro svého nepostradatelného hlavního mechanika. Druhá rovina ukazuje prostřednictvím několika příslušníků na povrchu žijící elity situaci na Zemi a zákulisí mocenského zápasu, který tam právě začíná.

Ústřední téma mediální manipulace je v knize rozebráno z různých úhlů pohledu – těch, kteří jsou cílovou skupinou manipulace, těch, kteří ji přímo provádějí i těch, v jejichž zájmu je prováděna. V závěru pak dvě z postav řeší zásadní dilema: jak oznámit pravdu dlouhodobě manipulovaným lidem, kteří se už s fikcí natolik ztotožnili, že je vlastně nemožné jim pravdu prostě oznámit.

Což nemusí být nutně pouze teoretická otázka v rámci science fiction.