Parchant Marilyn – recenze

Marilyn Monroe, bezpochyby největší ženský idol 20. století, se stala doslova fenoménem. Její život a smrt jsou esencí senzacechtivosti naší doby, ale i její kritikou. Příběh novodobé Popelky, která se stala hvězdou, nabízí velký dramatický potenciál. Autorky vzaly v potaz dostupné, mnohdy protichůdné informace, a upletly z nich poutavý příběh, který ukazuje mašinérii showbusinessu.

Tvůrci umístili inscenaci do Studia Švandova divadla, v němž scénograf Lukáš Kuchinka stvořil mikrosvět scény a zákulisí. Modeluje prostor jako kabaret, kde je od počátku přítomen muzikant – klaun Jakub Kudláč, který vytváří atmosféru, doprovází hereččin zpěv, a chvílemi se zapojuje i do děje. Na dosah divákům je skleněný obdélník podlahy s mikrofonem v popředí, po obou stranách obklopený skladištěm nevzhledných rekvizit a dvojími pověšenými bílými šaty z legendárního Slaměného vdovce. Symbolicky jedny šaty působí jako živé, a jejich provlávání poutá pozornost diváků, zatímco druhé visí splihle. Krkolomné železné schůdky vedou do šatny Marilyn – bílé, s krásným zrcadlem a trolejí plnou nejrůznějších toalet. Neujde nám ale, že místnost je opolštářovaná jako cela pro choromyslné. Kostýmy Daniely Klimešové pro Marilyn jsou replikou jejích úžasných toalet, zatímco další dva herci vystačí s parukami a náznakovými kostýmy.

Celek inscenace stojí na rozhraní pseudodokumentu a kabaretu, hranice mezi skutečností a iluzemi se rozplývá a je stejně ambivalentní jako název Parchant Marilyn, odkazující jak k nemanželskému původu Normy Jeane, tak k její životní filozofii. Zuzana Onufráková vklouzla do postavy jako do dobře ušitých šatů. K charakteristické sexy siluetě přispěla malá kosmetická úprava, totiž vycpaný zadeček, který se na diváky rozkošně špulí v typických Marilyniných pózách. I když má Onufráková výborně okoukanou vnější podobu hvězdy, rozhodně nespoléhá na prvoplánovou vizuálnost, ani nekarikuje. Její postava je vnitřně uvěřitelná. Před očima se nám proměňuje z neohrabaného mláděte, které se leckdy trapně pokouší dostat do showbusinessu, v okouzlující star, která si je vědoma svých předností, ale v zákulisí stále zůstává nejistou, stále hledající ženou, toužící stát se dobrou herečkou. Její proměny se projevují v desítkách variací chůze, a především v očích. Kombinací těchto prostředků dokáže herečka zachytit bleskové proměny postavy – bezelstnost se mění v chytráctví, naivita se mísí s instinktivní schopností manipulace. Herečka si nehraje na sexy idol, ona jím v tu chvíli na scéně opravdu je.

Příležitost ukázat, co umí, však dostávají i David Punčochář a Apolena Veldová, kteří zvládají srozumitelně, s lehce karikovanou nadsázkou odstínit charakteristiky jednotlivých postav. Punčochář zaujme především jako svérázný neotesaný baseballista Joe DiMaggio v konfrontaci s plachým intelektuálem Arthurem Millerem, Veldová si užívá kreací podivínských učitelek dramatické výchovy Nataši Lytessové a Pauly Strasbergové.

Inscenace se hraje bez přestávky, a neškodilo by jí mírné zkrácení. I když děj se doslova žene vpřed, přece jen divák ke konci ztrácí pozornost. Lze polemizovat s tím, že některé motivy (jako vztah ke Kennedyům) zůstaly na okraji. Nicméně struktura hry zachycuje velmi přesně obecné atributy vzestupů a pádů, jichž bylo 20. století plné.