Z Ruska

V neděli 15. července v Jerevanu skončil 9. MFF Zlatá broskev; v kategorii hraných filmů zvítězila arménsko-ruská koprodukce režiséra Sergeje Loznicy „V mlze“. Stříbrnou broskev získal (v soutěži dokumentárních filmů) snímek ruského režiséra Alexeje Vachruševa „Kniha tundry. Legenda o Vukvukajovi, malém kameni“.

Ještě než byly rozdány tyto ceny, konal se v Ečmiadzin, duchovním centru Arménů, slavnostní večer na počest Alexandra Sokurova. Věhlasný ruský režisér obdržel speciálně zřízenou cenu Da budět svět! (Budiž světlo) za „propagaci duchovních, kulturních a všelidských hodnot a za významný přínos do rozvoje světové kinematografie“. Cenu předával Garegin II., nejvyšší patriarcha a Katolikos všech Arménů. V děkovací řeči Alexandr Sokurov promluvil o tom, že jen málo církví se dnes dokázalo povznést nad politické hemžení, jen málokterá stojí za svým lidem a jeho kulturou. Domnívá se, že značnou vinu na tom nese film, protože nejvíc násilí se v poslední době šíří právě z kin.

Ruský režisér prohlásil, že se rád seznámí s arménskými historickými památkami, ale že chce navštívit také aspoň jednu továrnu, školu a vesnici. Nabízenou exkursi do čokoládovny a závodu na výrobu cigaret s díky odmítl a vydal se do cementárny, vzdálené několik desítek kilometrů od Jerevanu. A protože jsou teď o prázdninách také v Arménii běžné školy zavřené, Sokurova pozvali do vzdělávacího střediska kreativních technologií TUMO, otevřeného před osmi měsíci; člověk si tam prý připadá jako v pěkné budoucnosti. Pro děti od 12 do 18 let nechal Středisko postavit bohatý Američan arménského původu – Sokurov prohlásil, že si připadal jako ve snu, z něhož se mu nechtělo procitnout. Šokoval vedení Střediska, když řekl: „Tady se vzdělává generace, která opustí vlast; každý z nás by měl hledat svou alternativní cestu, která povede k vytváření podobných humanitních center, protože člověk, který se realizuje u počítače, se podstatně liší od toho, kdo tvoří vlastní rukou nad listem papíru.“

Na závěr pobytu poskytl režisér Sokurov rozhovor tisku, z něhož vybírám: „Do cementárny jsem jel, abych viděl normální lidi. Netušil jsem, jak žijí, jsem v Arménii poprvé. Zajímalo mě, jak se oblékají, oč mají zájem, jestli mluví rusky i jak mě jako Rusa přijmou. Cítil jsem se mezi nimi dobře. Ti lidé mají sebeúctu, jsou absolutně neagresivní. V mé vlasti, Rusku, mně momentálně nejvíc vadí absence kulturní politiky. Ruský stát navenek rozvíjí politickoekonomickou teorii a praxi, ale ve skutečnosti je v tom chaos; chybí systém rozvoje hospodářství. Etnické složení obyvatelstva se zanedbává, kvalita vzdělání na všech stupních škol prudce klesá, umění a kultura se diskredituje. Nikoho z vedení státu ani nenapadne říci, že naším cílem je rozvoj kultury v celé její šíři. A přitom právě o ni by se měla opírat idea státnosti, zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. To se ještě hodně dlouho nestane,“ uzavřel své vystoupení v Jerevanu ruský filmový režisér Alexandr Sokurov.