Z Ruska

K nejpopulárnějším současným ruským spisovatelům doma i v zahraničí patří Sergej Lukjaněnko (1968), autor převážně fantastických románů a povídek; známý je hlavně díky cyklu Hlídka, který vychází od roku 2005. Lukjaněnko nyní vydal Hlídku číslo pět a po návratu ze Spojených států (v New Yorku navštívil se skupinou ruských literátů největší americký knižní veletrh BookExpo America) poskytl rozhovor ruské agentuře RIA Novosti, z něhož vybírám:

„V Americe se mě všichni vyptávali na Noční hlídku; nepovažuji ji sice za svůj nejlepší román, ale líbí se mi její filmová podoba, i když mám k tomuto filmu Timura Bekmambetova nejednu výhradu. Film ve Spojených státech vydělal dost peněz a vzápětí byla Hlídka přeložena do několika jazyků. Netajím, že jsem díky tomu tak trochu zbohatl. Na rozdíl od některých svých kolegů, kteří tvrdí, že peníze umělce kazí, upřímně přiznávám, že všechno dělám kvůli dvěma věcem: penězům a ctižádosti. Marná sláva, člověk je sobecké sociální stvoření. Ale přiznávám i to, že tohle stvoření se musí krotit: jsou-li například jeho knihy populární, nesmějí šířit zlo. Řekl bych, že tenhle úkol zvládám,“ říká ruský prozaik Sergej Lukjaněnko a pokračuje:

„V New Yorku jsme absolvovali několik debat o tom, proč na Západě není o současnou ruskou literaturu zájem. První překážkou je podle mě ruský jazyk. Angloamerická literatura je natolik mocná a velká, že zájem o překladové tituly je skoro nulový. Překlad je zbytečná ztráta peněz, a tudíž i riziko pro nakladatele. Navíc západní čtenář má o současnou literaturu jen vlažný zájem. Američani čtou rádi příběhy o Američanech, Angličani o Angličanech. Pouze jestli kniha zaznamenává jakousi neliterární událost, může to vyvolat komerční zájem i pokud jde o práci ruského spisovatele. To je případ mé Noční hlídky, a ujišťuji vás, že nebýt ekranizace, můj stejnojmenný román by tu býval propadl. Prostě člověk musí mít štěstí, aby jeho kniha vyvolala zájem v zahraničí. – Na otázku, jaký úkol mě teď čeká, odpovídám, že žádný. Čtenář na úkoly, které si vytýčím, zásadně kašle. Správná metoda je psát to, nač má člověk právě chuť. Po premiéře filmu Noční hlídka jsem spolu s režisérem Bekmambetovem dostal kolektivní dopis od jisté organizace vojenských veteránů. S plnou vážností napsali: Na nás se můžete spolehnout. Už to dlouho nepotrvá, prokleté jho upírů bude svrženo a zas bude všechno v pořádku. – Prostě každý vidí jenom to, co vidět chce,“ uzavírá ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko.