Cantos – básně Ezry Pounda na scéně Divadla Na zábradlí

Cantos, rozsáhlá nedokončená lyrická báseň Ezry Pounda, psaná volným veršem a skládající se ze 120 zpěvů, se dotýká nejrůznějších témat politických, ekonomických i kulturních. Sama o sobě nemá souvislý děj, je mozaikou či skládankou nejrůznějších literárních, filozofických myšlenek, z nichž některé jsou obecně přijatelné, jiné kontroverzní (jako autorův obdiv k italskému fašismu či jeho antisemitismus).

Kytice témat zaujala Miroslava Bambuška, který využil úryvků z básní v překladu Anny Kareninové a propojil je s fiktivními okamžiky z Poundova života, inspirovanými jeho pobytem v bláznici. Jedná se tak v pravém slova smyslu o divadlo poezie, v němž jde o konfrontaci mnohdy vznešených, mystických básnických textů, s hrubým, chvílemi až nechutným prostředím ústavu.

Autorkou scény, v níž je zdůrazněna bezútěšnost prostředí ústavu, kontrastující s půvabnou barevností inspirovanou čínskými kresbami a střídáním ročních období, je Zuzana Krejzková. Vzniká tak směs sugestivních obrazů, v nichž se střídá až barvotisková krása a magičnost, s odcizeně působící vypolštářovanou celou s železnými konstrukcemi paland a neesteticky působící změtí polosvlečených mužských těl. Ve zvukové podobě tuto ambivalenci charakterizuje sugestivní proměnlivá hudba Petra Kofroně, plná tříštivých, ale i libých zvuků.

Na počátku se ocitáme v nemocnici svaté Alžběty ve Washingtonu, v ústavu pro choromyslné delikventy, kde Ezra Pound po válce strávil třináct let. V uzavřeném prostoru za železným plotem na palandách leží zdejší nájemníci, z nichž někteří se sápou ven. V okamžiku, kdy vstupuje na scénu Ben (Igor Chmela), který přišel Ezrovi oznámit hrozivou bilanci jeho dluhů, a hned vzápětí se objeví tajemná básnířka G. (Natálie Řehořová), jsme vtaženi společně s nimi do schizofrenního světa, v němž se medituje, polemizuje, pohrává se situacemi, ale také křičí, bojuje i šílí.

K divákům doléhají úryvky kritiky kapitalistického systému a především lichvy, na druhé straně je tu prezentován jako ideál vyrovnanosti, harmonie a moudrého hospodaření vzor čtyř čínských císařů, ve které se proměňují spoluvězňové Ezry (Petr Čtvrtníček, Leoš Noha, Ladislav Hampl a Ivan Voříšek).

Fiktivním vládcem, který dává všechno do pohybu, který mění prostředí jako kouzelným proutkem, ale je zároveň největším pochybovačem, je samotný autor Ezra v provedení Miloslava Mejzlíka.

V rámci tvorby Miroslava Bambuška je tato inscenace překvapivě obrazivá, odlišná od obvyklé prvoplánovosti jeho politických plakátů. Brutalita a syrovost je vyvažována doteky snových vizí, a právě to umožňuje divákovi vnímat kontrasty mnohem citlivěji.