Začíná 65. ročník filmového festivalu v Cannes

Jsou různé filmové festivaly, ve světě jich je dnes tisícovky. Najdete malé studentské, rodinné či regionální přehlídky, ale i podniky, z nichž se staly instituce. To je příklad právě canneského podniku, kde se odehrává na červeném koberci ta největší snobárna, která v sobě nese nejrůznější paradoxy. Na jedné straně se v soutěži scházejí nejočekávanější umělecké filmy, zároveň na festival jezdí celebrity prezentovat šperky a módu a milionáři pořádají party na jachtách. Místní taxikáři říkají, že v době konání festivalu přijede do města až sto tisíc lidí.

Nejvíce se letos čeká na novinku Michaela Hanekeho nazvanou Amour, která má být dalším psychodramatem analyzujícím postupné odumírání našich moderních citů. Rakouský mistr bude vyprávět o dvou stárnoucích manželích a zároveň učitelích hudby, kteří se musí vyrovnat s rodinnou tragédií. Žena ochrne po infarktu na dolní polovinu těla. Haneke se zároveň ptá, co drží dva lidi pohromadě i po třicetiletém soužití. Co to je láska, jak těžkou zkoušku může vydržet. Zajímavostí je, že se při práci Haneke sešel opět i s někdejší hereckou představitelkou Pianistky Isabelle Huppert.

Haneke se v soutěži utká i s francouzským premiantem Jacquesem Audiardem, který přiveze do Cannes autorské drama De rouille et d'os (Rez a kosti). Stojí za připomenutí, že v roce 2009 se právě oni dva střetli o Zlatou palmu, tehdy vyhrál Haneke s Bílou stuhou, zatímco na Audiardova Proroka zbyla jen Velká cena festivalu. Francouzský režisér staví více na fyzičnosti svých filmů, v nichž dramata ústí v syrové obrazy společnosti či v příběhy s násilnou katarzí.

Spolu s Thomasem Bidegainem se jal tentokrát adaptovat povídku žánrového kanadského spisovatele Craiga Davidsona o melodramatu odehrávajícím se mezi instruktorkou z velrybářské lodi a nezaměstnaným boxerem. V hlavní roli se objeví „Edith Piaf“ – francouzská herečka Marion Cotillard.

Zatím je předčasné předjímat témata, ladění či například skandály festivalu. Z pouhého letmého přehledu vybraných filmů je však zajímavé, kolik z nich tvoří adaptace. Tou ambicióznější bude zřejmě pokus brazilského filmaře Waltera Sallese o převedení kultovního románu Na cestě Jacka Kerouaca, na nějž si dosud žádný filmař netroufl. Hollywoodský herec Clive Owen si zahrál dokonce slavného spisovatele ve filmu Philipa Kaufmana Hemingway & Gellhornová, uváděném mimo soutěž.

Snad to můžeme chápat i jako odraz současného filmu, ale i chaotického světa, který postrádá kvalitní a srozumitelné příběhy. Podobné adaptace nám zároveň umožňují snít o světě minulosti, když budoucnost vzbuzuje ještě mnohem více obav než současnost.