Ceny pro německé filmaře
Ve berlínském Friedrichstadtpalastu byla udělena Německá filmová cena 2012. Nejde jen o prestiž a zlatou figurku, ale také o dost peněz. Německý pendant Oscara jménem Lola je dotovaný 3 milióny eur.
První cenu získal snímek Andrease Dresena Konečná uprostřed cesty (Mozaika 24. 11. 2011). Těžko říct zda podle očekávání. Favoritem byl vlastně jeho velký filmový konkurent Barbara (Mozaika 15. 3. 2012) režiséra Christiana Petzolda. Ten se umístil na druhém místě. Třetí cenu si odnesl David Wnendt za film Válečnice (Mozaika 2. 2. 2012) z neonacistického prostředí. První cenu za dokumentární film získal výtečný Gerhard Richter Painting (Mozaika 26. 10. 2011) režisérky Corinny Belzové. Nejvíce cen ale vyhrál snímek režiséra Rolanda Emmericha Anonymus. Sice jen ve vedlejších kategoriích, ale zato v šesti: za kameru, střih, scénu, kostýmy, zvuk a masky. Emmerichův politický thriller z posledních let vlády Alžběty I. stál 30 miliónů dolarů a vydělal zatím pouze 10.
Pro mnohé filmové kritiky je udělení ceny snímku Andrease Dresena jasné znamení, že porota dala přednost filmu, patřícímu jednoznačně do kategorie „nepříjemných“. Příběh o rakovině, o umírání, velmi civilní, autentický a intuitivní: Dresen jak známo nepracuje se scénářem a nechá herce volně improvizovat. Jeho filmy jsou občas až neúnosně opravdové a naprostým protipólem komerce. O to větší radost, že film zabodoval ve čtyřech kategoriích. Získal cenu za nejlepší film, za režii a hlavní a vedlejší mužskou roli. Producent filmu, Peter Rommel, přebíral cenu v slzách a koktaje.
Petzoldův snímek Barbara získal „pouze“ stříbrnou Lolu. Možná, že se členové akademie zalekli toho, že Barbara už cenu dostala – stříbrného medvěda za nejlepší režii na letošním Berlinále. To by bylo ještě možné pochopit. Ale proč výtečná Nina Hossová – jedna z nejlepších současných německých hereček – nebyla odměněna za excelentní herecký výkon, to nechápe už vůbec nikdo. Cenu získala Alina Levshinová za hlavní roli ve filmu Válečnice. Její ztělesnění neonacistky Marisy bylo solidním, ale žádným pozoruhodným hereckým výkonem.
Německá média kritizovala také právem místy až s trapností hraničící projevy moderátorů tohoto slavnostního večera. Lacinými a nemístnými vtipy se to jen hemžilo – úroveň, jakou jsme v Berlíně při předávání nejrenomovanější filmové ceny ještě nezažili.
Německá filmový cena (Deutscher Filmpreis) je udělována od roku 1951 – do roku 1998 spadala do kompetence spolkového ministra vnitra. Ve sjednoceném Německu ji financuje oddělení vlády pro kulturu a média. Od roku 2003 navrhuje kandidáty a volí výherce – po americkém vzoru – jury sestavená ze členů Německé filmové akademie (Deutsche Filmakademie).
Nejposlouchanější
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
