Rozkvetly sekery – inscenace Company.cz

Zatím poslední premiérou Company.cz je inscenace hry slovenského dramatika Viliama Klimáčka Rozkvetly sekery, která vznikla v rámci dramaturgické linie nazvané Východní beznaděj.

Jsme v ní svědky morálního rozkladu jedné rodiny v panelákovém bytě, jejíž členové jsou sžíráni frustracemi ze své neschopnosti dostát kritériím úspěšnosti. Otec je nezaměstnaný, takže rodinu ze svého nevelkého platu živí Matka. Syn je emocionálně rozervaný a jde ve svém životě z jedné extrémní polohy do druhé, aby nakonec skončil u náckovských teroristů. A Dcera je mentálně retardovaný prosťáček, kupodivu nejsympatičtější rodinný příslušník.

Tito lidé jsou jedněmi z těch, kteří si tváří v tvář životu ve společnosti trhu nevědí příliš rady. Proto není divu, že jim i z toho mála, co mají, každou chvíli užere i nějaká ta podvodnická hyena s příslibem slušného výdělku nebo dokonce zbohatnutí. Nejoblíbenější činností členů rodiny je civění na idiotské televizní pořady, které nakonec jen znásobují jejich pocity méněcennosti. Nejsou zkrátka moc chytří, nehýří činorodostí a kdekomu naletí. O to zavilejší a iracionálnější záště se v nich pozvolna rodí.

Klimáček ve své hře podává sice komický, ale velice pochmurný obraz geneze nenávisti a násilí v prostředí, kterému už stačí málo, aby se ocitlo za okrajem takzvané slušné společnosti. Jak se dnes natvrdle říká, mezi flákači nebo dokonce nepřizpůsobivými. Hra je sice plná vtipů a gagů, ale obraz rodiny neschopné vyrovnat se s požadavky doby a dostát svým vlastním představám o spokojeném životě, je stále temnější a stále děsivější.

Na inscenaci ve Strašnickém divadle je pozoruhodné hlavně to, jak se její režisér Vojtěch Štěpánek minul s charakterem Klimáčkova textu. Namísto svižné sociálně laděné tragikomedie v závěru přecházející do brutální grotesky, je divákovi dáno sledovat k nesnesitelnosti rozvleklé psychologické drama. V jeho pochmurných a neprůhledných podtextech a nekonečných pauzách se ztrácejí jak některá zásadní dějová fakta, tak sdělnost situací. Nemluvě o tom, že poměrně ztřeštěný příběh s nečekanými zvraty je v realistickém provedení pramálo pravděpodobný.

Na scéně Milana Davida, v takřka kompletně vybavené místnosti s kuchyňským koutem, s lednicí, s gaučem a televizí a několika dveřmi, by se snad dal rozehrát docela vtipný sitcom. Bohužel se nestalo. Scéna je zahlcena nejen zbytnělou realistickou dekorací, ale také hereckým sebeprožíváním, které zbavuje Klimáčkův text vyostřených hran, drásavých paradoxů a kontrastů.

Sekery sice nakonec jako symbol propukajícího násilí a nenávisti rozkvetou, ale pro leckoho v publiku to může být spíš úlevné. Protože s jejich květy přichází toužebně vyhlížený konec představení.