Kultura i pro chudé

Ne vždy hrají herci před vyprodaným sálem a také v kinech jsou často prázdná místa. Rešení je tak jednoduché, až to zaráží: Spolupráce s divadly, kiny a pořadateli koncertů funguje perfektně a k oboustranné spokojenosti: lístky, které se neprodají a stejně by propadly, dostanou zájemci, kteří si je nemohou – vzhledem ke své finanční situaci – dovolit.

A tak se z tisku dozvídáme o šťastných návštěvnících různých kulturních programů, kteří už léta nebyli v divadle nebo na koncertě, dokonce i návštěva kina je pro ně při dnešních cenách velkým problémem. Příkladu z Marburku následoval nespočet dalších německých měst a tak jsou v současné době Kulturní lóže nejen v Berlíně, Hamburku a Ulmu, ale i v Giessenu, Porůří, Lipsku a dalších městech. Ale bohužel se představy různých měst o rozšiřování kulturního obzoru chudých různí. Co je ovšem podstatné: liší se od původního konceptu zakladatelky z Marburku.

Jako by Hilde Rektorscheková tušila co přijde, zaregistrovala svojí Kulturní lóži pod ochrannou značkou. Některé chráněné detaily, na které její následovníci neberou zřetel, jsou pro ni velmi důležité. V první řadě to, že hosti lóže – tak jsou nazýváni sociálně slabí zájemci – nemusí prokazovat výši svého příjmu. V jiných městech je hranice příjmu pro získání volných vstupenek 900 euro měsíčně. A když zájemci z Marburku a okolí krátkodobě odřeknou, nejsou za to „potrestáni“ jako jinde třeba tím, že se po určitou dobu nesmějí o vstupenky ucházet. Hilde Rektorscheková prostě založila svou organizaci na vzájemné důvěře a za předpokladu určité duševní úrovně obou stran – jde přeci o kulturu a není třeba uvádět podarovaného do trapných situací. Toto jemné cítění je zřejmě ostatním městům cizí.

Možná, že dojde i k soudu. Nejde o chráněnou značku a jméno organizace a její náplň, ale o způsob provozu a přístup k zájemcům. Tyto aspekty nejsou v celém Německu chápány tak, jak je chápe zakladatelka. Nikdo nechce konflikty a nemůže si je ani finančně dovolit. Zatím Marburk angažoval právníka pro bono a doufá, že se spory rychle vyřeší. Původně přece šlo o něco úplně jiného: pomoci lidem, kteří pomoc potřebují. Ale časem to vypadá tak, že je více pomocníků než těch, kteří potřebují pomocnou ruku. A tak nutně vznikají konflikty.