Newyorská klubová scéna na fotografiích Roberta Carritherse

17. duben 2012

Americký fotograf a filmař žijící v Praze Robert Carrithers právě vystavuje ve Fotograf Gallery soubor snímků, na nichž zachytil uměleckou atmosféru New Yorku konce 70. a hlavně 80. let.

Autor právě začal točit také nezávislý humorný film o současných mladých performerech posedlých některými z postav na fotografiích. V pátek 20. dubna, kdy výstava končí, se můžete do Fotograf Gallery (Školská 28, Praha 1) přijít podívat na natáčení jedné z klíčových scén filmu. Začíná se v 17 hodin.

„Cítili jste se tam jako v takové městské džungli“

Robert Carrithers poprvé přijel New Yorku v sedmnácti letech, aby tam studoval herectví. Nastěhoval se do East Village, a jak vzpomíná, bylo to dost nebezpečné místo: „Některé bloky vypadaly, jakoby tam právě spadla bomba, byly tam vyhořelé domy, prodávaly se tam drogy, byla tam vysoká kriminalita a dokonce i policisté se tam báli chodit. Jednou mi dali k hlavě pistoli a jindy zase nůž pod krk, ale to se stalo jen v těchhle dvou případech. Jakmile ti lidé zjistili, že tam patřím, začali být i kolumbijští drogoví dealeři velmi zdvořilí a otvírali mi dveře... Ale stejně se člověk musel mít na pozoru – cítili jste se tam jako v takové městské džungli, kde na vás může kterékoli zvíře zaútočit, pokud dáte najevo strach.“

02608119.jpeg

New York byl v té době velmi vzrušující nejen pro tenhle permanentní pocit nebezpečí, ale také díky tvůrčí atmosféře. Stěhovali se sem kreativní lidé z celého světa, aby si tu splnili svoje sny. Stačilo jim, aby si tu vydělali na nájem, a zbytek času a energie mohli věnovat svému umění.

„Club 57 byl vlastně taková tvůrčí laboratoř“

Snímky, které Robert Carrithers vystavil v pražské Fotograf Gallery, zachycují hlavně osobnosti, které navštěvovaly proslulý newyorský Club 57. Střídaly se tu koncerty, performance i výstavy – své první instalace tu měli výtvarníci Keith Haring, Kenny Scharf nebo Jean Michel Basquiat.

02608114.jpeg

Carrithers o klubu říká, že byl jako magnet, který přitahoval umělce nejrůznějších profesí – hudebníky, filmaře, fotografy, spisovatele, performery, herce. „Byla to taková tvůrčí laboratoř, v níž se lidé inspirovali navzájem a hlavně se u toho dobře bavili. Byla tam díky tomu zvláštní atmosféra, která přitahovala jedinečné lidi z celého města. Každý večer se tam dělo něco jiného a dokázali udělat úžasné věci jen s malým množstvím peněz. Měnily tam dekorace, ten klub byl jako chameleon. Člověk nikdy nevěděl, co má očekávat.“ Robert Carrithers studoval fotografii už před svým příchodem do New Yorku a návštěvníky Clubu 57 začal fotografovat se záměrem vydat knihu, v níž by zachytil 57 nejdůležitějších z nich. Knihu skutečně připravil, udělal dokonce rozhovory se všemi vybranými osobnostmi, ale k vydání knihy bohužel nedošlo. Carrithers k tomu říká: „Když jsem se v roce 1993 přistěhoval do Prahy, pronajal jsem někomu svůj newyorský byt a ten idiot všechny podklady pro knihu vyhodil. Zůstaly mi jen fotografie, které jsem měl naštěstí s sebou, ale nemám ty rozhovory a ani nevím, kde jsou pásky, na které jsem si je natáčel.“

„Přál bych si, abych tenkrát udělal víc fotografií z vystoupení a vůbec všech těch lidí v různých situacích. Většina těch fotografií je totiž stylizovaných – řekl jsem jim, co přesně mají dělat, abych mohl zachytit něco z jejich osobnosti. Ale taky mě prostě zaměstnávalo to, že jsem se dobře bavil – sám jsem v klubu vystupoval. A to je i důvod, proč jsem nedokončil studium herectví – zdálo se mi lepší rozvíjet svou tvořivost na místě, jako byl Club 57 a jiné takové kluby.“

02608117.jpeg

„Říkáte, že je krize? Kašleme na vás!“

Když dostal Robert Carrithers nabídku uspořádat výstavu svých snímků z 80. let ve Fotograf Gallery, nejprve ji chtěl odmítnout. Hlavně proto, že se mu nechtělo vracet se do minulosti. „Myslím si, že žít v minulosti není zdravé. Přestanete se pak rozvíjet jako člověk i jako umělec. To byl hlavní důvod, proč jsem tu výstavu nechtěl dělat. Pak jsem se začal těmi fotografiemi probírat, některé z nich jsem umístil na své webové stránky a napsal příběhy, které objasňují obsah fotografií. A vyvolalo to obrovskou odezvu, takže jsem si řekl, že to lidi zajímá a má to nějakou hodnotu.“

Při přípravě výstavy si Carrithers naplno uvědomil, že řada lidí, které tehdy vyfotografoval a kteří mu byli velmi blízcí, už nežije. Prostřednictvím výstavy by tedy rád řekl něco jejich jménem. „Tehdy v 80. letech byl New York na pokraji bankrotu a vláda i média v nás živily pocit beznaděje. My jsme ale řekli: Kašleme na vás! Budeme tvůrčí i s menším množstvím peněz, vlastně nás to přiměje k tomu, abychom byli kreativnější. A taky jsme byli a ještě jsme se u toho dobře bavili.“

02608113.jpeg

Zpětně tuto dobu hodnotí jako skvělé období, v němž vznikla celá řada děl, která pak inspirovala další generace a stále mají dopad i na dnešní kulturu. Například na výstavu raných prací Keitha Haringa se stojí dlouhé fronty. Podobně je to i s tvorbou některých dalších umělců, kteří začínali v Clubu 57.

A Robert Carrithers dodává: „Kdyby tihle lidé byli teď v Praze, v roce 2012, opět v době ekonomické krize, kdy se v nás někdo pokouší vzbudit pocit beznaděje, zase by řekli: Kašleme na vás! To nejlepší, co můžeme udělat, je být kreativní i s tím málem, co máme, naplňovat své plány a sny, neztrácet naději, být šťastní, že jsme naživu, a užívat si.“

autor: Helena Petáková
Spustit audio