Nezvyklá výstava fotografií v Polsku

Už samotná výstava ve Varšavském muzeu tisku, kde Mikołaj Grynberg vystavuje svých 90 portrétů žen pořízených v devíti zemích světa, měla nezvyklý začátek. Bývalý psycholog a současný fotograf tuto sérii odstartoval tím, že začal pořizovat portréty žen ve svém okolí. Vše vlastně začalo poté, co se velmi sblížil se svou matkou, když se s ní staral o umírajícího otce. První portrét, který v této sérii vznikl, byl právě snímek matky pořízený v den pohřbu.

Nejde přitom o první velmi úspěšný projekt Mikołaje Grynberga. V roce 2009 získal ocenění za knihu Osvětim: Co tady dělám? Inspiroval se pro ni vyprávěním své babičky, která přežila útrapy v tomto nacistickém koncentračním táboře. Na místo se vypravil a zcela náhodně fotografoval návštěvníky, kteří památník obětem holocaustu navštívili. Následně s nimi zaznamenal krátký rozhovor o tom, proč do bývalého koncentračního tábora zavítali a jak se na tomto smutném místě cítí. „Fotografie v tomto případě byla spíše jakousi záminkou. Ve srovnání s jinými mými projekty nebyla důležitá. Nejvíce šlo o tu zkušenost,“ uvedl později Grynberg ke své knize. Fotografie v ní jsou většinou černobílé a v důsledku dlouhé expozice rozostřené.

Fotografie žen, které Mikołaj Grynberg vystavuje ve Varšavě, vznikaly v letech 2004 až 2008 tak trochu na podobném principu. Snímek jeho matky v černém závoji mu nedal spát. „Chtěl jsem najít nějakou záminku pro to, abych ho někdy mohl představit v galerii,“ svěřil se médiím fotograf. Pořídil proto portréty dalších žen, které ho v životě obklopovaly: žena, dcera, kamarádky.

Pak přišlo na řadu focení v Riu de Janeiru, kam byl pozván vystavovat své fotografie. Portréty brazilských žen vznikaly přímo v ulicích Ria, pod širým nebem. Podle Grynberga bylo třeba jen nějakou ženu oslovit a domluvit se s ní. Následovaly další země: Ukrajina, Mexiko, Peru, Izrael, Argentina, Čína a Zanzibar. Nicméně jen v Riu de Janeiru byly ženy ochotné se fotit, v ostatních zemích musel bojovat s tím, že ho oslovené ženy často odmítaly.

„Dal jsem si úkol, který pro mě znamenal překročit řadu hranic. Nejen těch vnitřních, jakými je stud, ale i těch vnějších, mezi nimiž je především kultura, která nedovoluje oslovit na ulici cizí ženu,“ vysvětlil umělec v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza. Vznikl tak vedle dlouhé řady jiných například snímek šťastné těhotné Brazilky, zasněné Argentinky anebo usmívající se mexické policistky.

Umělec, který má dar naslouchat druhým lidem a předat na svých snímcích emoce, se netají tím, že po celou dobu práce myslel na svoji matku. Na expozicích, které s portréty žen zatím proběhly, vždy vystavoval její fotografii na místě, odkud jako by se dívala na ostatní dámy. Každý snímek je přitom doplněn o útržky z rozhovorů, které umělec se svými hrdinkami vedl.