Veletržní palác „budovatelský“. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu

První část názvu si pořadatelé výstavy vypůjčili z titulu díla slavného novináře Ferdinanda Peroutky. Tým kurátorů z řad pedagogů, absolventů a studentů teorie a dějin umění pražské UMPRUM shromáždil na 280 rozmanitých exponátů počínaje obrazy a bronzovými sochami přes užitou grafiku, fotografie, prostorové instalace, modely a plány architektonických realizací a filmy až po průmyslový design, výstavnictví, vojenské prapory či oděvní produkci Ústředí lidové umělecké výroby.

Když se politika potkává s uměnímVýstava na souboru vybraných exponátů různých uměleckých médií představí způsoby, jakými se Československo v letech 1918-1939 a 1945-1992 reprezentovalo jako státní celek a jak se na státní reprezentaci podílelo vizuální umění a jeho instituce. O původu myšlenky podobnou expozici nabídnout říká Jindřich Vybíral: „Všichni z realizačního týmu jsme měli zájem o vztah politiky a umění, o vzájemné vazby společnosti a umění.“ Čtyřletý grant ministerstva kultury byl určený právě pro realizaci tématu vztahu národní identity a moderního umění.

Adolf Zábranský. Studie ke sgrafitu |foto: Národní galerie v Praze

Vizuální kultura ve službách zaniklého státuZáměrem kurátorů bylo ukázat opomíjené angažmá moderních umělců pro československou národní myšlenku. „Do této oblasti vstupujeme jako vůbec první,“ říká historička umění Milena Bartlová, další z členů realizačního týmu výstavy. „Dokonce ani v evropském kontextu se to nejeví jako banální téma, rozpracovat vztah vizuální kultury a státu. Zároveň je to pro nás snadnější, protože my zde pojednáváme o zaniklém státu, který před téměř 25 lety přestal existovat, a tudíž si můžeme dovolit historický odstup.“

František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný. Československý pavilon na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Novodur a plexisklo. Model. 14 x 84 x 84 cm |foto: Národní galerie v Praze

Koncepce výstavy se zaměřuje na státní zakázky, což Jindřich Vybíral komentuje: „Bylo samozřejmě snem všech umělců získat velké zakázky, stavět paláce, chrámy – a ve 20. století zde byl stát jediným, kdo takové zakázky mohl realizovat, většinou jako vládní budovy nebo reprezentativní budovy institucí.“

K výstavě vychází objemný katalog s bohatou obrazovou dokumentací a zajímavými eseji. Doprovodné programy se zaměří nejen na děti a mládež, ale rovněž na starší generace – pamětníky.