Zajímá mě psychologie, říká malíř Ondřej Roubík

Šestadvacetiletý malíř před dvěma měsíci ukončil svá studia v atelieru kresby Jiřího Petrboka na Akademii výtvarných umění v Praze, kde nějaký čas pobyl také v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii.

Ondřej Roubík ve svém cyklu kreseb prohlubuje procesem extrospekce realistický rys portrétního žánru, kterému se věnuje již delší dobu. V kresbách větších i středních formátů stupňuje ohledávání skutečnosti a příběhů konkrétních osob, zvláště jejich psychologických rovin. Na rozdíl od způsobu jeho maleb, kde se realita zobrazovala skrze magičtější, surreálnější nebo literárnější optiku, jde nyní autor cestou věcnějšího a zároveň systematičtějšího pozorování.

Jsou to moji známí

Krom papíru ke kresbě uhlem Ondřej Roubík potřeboval ještě předlohu: „Pojal jsem to jako psychologickou metodu. Musel jsem mít před sebou model, jsou to většinou moji známí, přátelé, ale ne ty nejbližší. Věděl jsem o nich, co přibližně dělají, kdo jsou. Chvíli jsme si povídali, on se nějak přirozeně postavil a začal jsem kreslit.“

Cyklus portrétů vznikl zároveň také jako nová, ale přímá návaznost na studium klasické kresby v Londýně, kde Ondřej Roubík absolvoval roční stipendijní pobyt: „Potřeboval jsem přestat malovat a soustředit se na kresbu. Realistické figurální kresbě jsme se na londýnské The Prince’s Drawing School věnovali jen dva nebo tři, u ostatních jsem se setkal s již vyhraněným, progresivnějším stylem.“