Londýnský Tower z kapot autíček – město nad Temží pohledem Jaroslavy Kadlecové

S Jiřím Machalickým, kurátorem výstavy „The City“ v pražském Roxy/NoD, a samotnou malířkou a sochařkou Jaroslavou Kadlecovou natáčel Karel Oujezdský.

Jiří Machalický: Jaroslava Kadlecová nevystavuje v Galerii NoD poprvé, už se tu zúčastnila výstavy Recyklace. Potom jsme se dohodli, že udělá celou samostatnou výstavu. A to nejen objektů, ale také obrazů na téma „City“. Byla na stáži v Londýně, kde z velké části obrazy vznikly, dál na projektu pokračovala v Praze, kde vytvořila několik objektů. Celý prostor pojala komplexně, jak má ostatně ve zvyku, jak to udělala ně některých minulých samostatných výstavách – např. v galerii na Vyšehradě.

Jak na Vás zapůsobil Londýn a jeho architektura?

Jaroslava Kadlecová: Byla jsem strašně překvapená z ruchu velkoměsta, z obrovských domů a síly, která z nich čiší. Rozhodla jsem se malovat obrazy, i když to nejsou úplně obrazy. Něco mezi obrazem a reliéfem. Protože používám epoxit, dostávají obrazy trojrozměrný efekt. Ani architektura není placatá jako obraz, je trojrozměrná.

Pracujete s prostorem, prostory.

Ano, původně jsem sochařka, mám raději trojrozměrné objekty. Mám střední školu „kamenosochařinu“, proto se potýkám s prostorovými objekty víc než s malbou. Proto jsem použila u obrazů epoxit, abych jim dala třetí rozměr.

Jakou roli v obrazech hrají linie a barvy, kterými některé své obrazy dokonce nazýváte?

Barva je pro mě velmi důležitá, jak v sochách, tak obrazech. Je všeobklopující. Ne, že bych některým obrazům nechtěla dát název jako Město nebo Auta, ale barva je v nich tak silná, že jsem ten název pojala tak, aby se divák zaměřil na barvu, ne na tvary. Linie jsou spojené s prvním plánem obrazu, kde je pokaždé půdorys budovy, ze které jsem vycházela.

Co vás přivádí k objektům, plastikám, které připomínají sloupovité architektury?

Vycházím nejdřív ze soch, potom na ně vytvářím obrazy. Trojrozměrná plastičnost je mi bližší. Prostorové objekty může člověk obcházet, vidět ze všech stran, můžete se kouknout i dovnitř. To mi je bližší.

Používáte také zrcadla.

Ano, protože odrážením galerie nebo místnosti, případně bytu, ve kterém by socha mohla být, získává nový rozměr. Vytváří další rozměry, emoce, které může nabídnout.

Pracovala jste také s kapotáží modelů dětských autíček, vytvořila jste reliéf, který jste nazvala Parkoviště, a dvě sloupovité architektury.

Reliéf a socha znázorňující Tower byla vytvořená přímo pro tuto výstavu s názvem The City. Autíčka jsem dostala ze zlikvidované továrny a napadlo mě, že do města patří i parkoviště a auta. Snažila jsem se autíčka přetvořit a přizpůsobit tomu, abych je mohla použít pro galerijní prostor. Proto jsem vystavila tyto sochy a reliéf.

Jaroslava Kadlecová navazuje na výtvarný proud, využívající hlavně v padesátých a šedesátých letech nalezené materiály či jejich akumulace, vypovídající tak přesvědčivě o své době. I dnes je však možné, jak je vidět na příkladu mladé autorky, reagovat na okolní svět prostřednictvím technických „struktur a konstrukcí“. Zřejmá je ovšem i návaznost na Skupinu 42 (František Gross, František Hudeček, Jiří Kolář, ...), která vycházela z okouzlení městem a technickým pokrokem, z poznání života lidí ve velkých metropolích, kde je každý obklopen nekonečným množstvím lidí a zároveň zůstává sám. Pro Jaroslavu Kadlecovou je charakteristické, že umí svá témata domýšlet s ohledem na celkové řešení, čímž se vřazuje do proudu konceptuálního umění, které pracuje s konkrétním prostředím.