kniha: Igor Hájek, Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře

V úvodním vzpomínkovém eseji označuje Josef Škvorecký svého přítele Igora Hájka za nejdůležitějšího českého literárního kritika posrpnového exilu. Než se věnovat marným diskusím o pravověrnosti či přiléhavosti tohoto soudu, je lepší ponořit se do studia nabídnutých studií odborníka, který byl, přesně v rámci dobového paradoxu, v Čechách anglistou a v Anglii bohemistou. Který přednášel a psal o české literatuře anglicky a promýšlel českou literaturu jako celek, do něhož lze zahrnout všechny, i ty, kteří spolu nemluví a přes tehdy neprostupnou hranici ani mluvit nemohou.

Projdeme-li Hájkovo veškeré působení v literárních vodách, musíme začít v polovině padesátých let minulého století. Tehdy nastoupil do literární agentury Dilia, kde redigoval anglicky psané texty. Mezi lety 1958 až 1968 působil jako překladatel z angličtiny. Byl též redaktorem anglo-americké oblasti v Literárních novinách, přispíval do časopisu Světová literatura, kde, v roce 1959 vyšla jeho zásadní studie o beat generation, jako, v tehdejším českém prostoru, jedna z prvních zmínek o tomto hnutí.

Po srpnu 1968 se situace a životní pocit pro Igora Hájka změnily v té míře, že emigroval, a tudíž místo, aby českému čtenáři odhaloval originalitu a hlubinu literatury anglicky mluvících proveniencí, začal nastiňovat a vykreslovat literární taje a hloubky světa "za oponou" - v tomto případě za tou železnou. O české literatuře přednášel Igor Hájek v Anglii, ve Skotsku a jako hostující profesor i na amerických universitách. Spolupracoval s exilovými nakladatelstvími, především s torontským Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých. Mimo jiné byl spolueditorem Slovníku českých spisovatelů, jenž zmíněné nakladatelství vydalo v roce 1982 jako rozšířenou verzi původního vydání samizdatového. V Čechách vyšel na počátku 90. let jako Slovník zakázaných autorů.

Anglicky psal Hájek do odborných akademických tiskovin a pravidelně také přispíval do literární přílohy Timesů, prestižního britského deníku. Předkládaný výbor obsahuje Hájkovy studie přehledové i konkrétně zaměřené.

K těm prvním patří např. stať o střetu angažovanosti a uměleckosti v tradici české literatury či o měnící se úloze české literární kritiky v období mezi polovinou padesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Významné jsou studie Vláda průměru a Záznamy všedních dní o české oficiální literatuře 70. let minulého stol. Další texty jsou zacíleny k určitým osobnostem, např. k Petru Bezručovi či Jaroslavu Seifertovi nebo přímo k literárním výtvorům, ke Škvoreckého Zbabělcům či knihám Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka. Z literárních hrdinů si Hájek vybral např. Havlova Ferdinanda Vaňka či Haškova Švejka. V osobním a pracovním životě byl Igor Hájek okolnostmi přinucen vytvořit si jakýsi vnitřní most, po němž bylo možné přejít z jedné jazykové oblasti do druhé.

Něco podobného zvládl i v rámci svého myšlení o české literatuře. Jeho studie jsou názorné, přehledné a srozumitelné. Jejich autor působí jako analytik i zprostředkovatel vztahů mezi tvorbou předválečnou i poválečnou, mezi literaturou tzv. domácí a exilovou, oficiální a ineditní. Celek, tedy českou literaturu, tuto různorodou, pestrou i šedou změť, nahlíží kriticky. Se zaujetím, ale bez rušivých emocí, hledá tu i tam výrazné mezníky i úhybné manévry, stylové nedokonalosti, přesahy i originální leitmotivy.