„Duši jak míč mi něco propíchlo,“ píše Jiří Cieslar v deníku z let 2003 až 2006

Jiří Cieslar byl evidentně „deníkový typ“, navyklý zápisu prožitků, životních stop a událostí - což potvrzuje dcera Olga v rozhovoru pro Lidové noviny, a k tomu byl nabádán i syn Jiří, iniciátor knižního počinu.

V tom také zřejmě rodina shledala klíč k souhlasu se zveřejněním Záštitou je tvrzení samotného Jiřího Cieslara, koneckonců autora knihy Hlas deníku, zabývající se psaním osobních memoárů či reflexí. Tam je zmínka o tom, že kdo vloží duši do řádků, jaksi podvědomě počítá s jejich publikováním. A punktum tomu dá i slovo editora Jana Šulce, který také napsal jeden z nekrologů v časopise A2 a v něm: „Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové.“

Deník měkké vazbě a v černé obálce s červeným smajlíkem uprostřed Co v něm najdeme? Tíhu nemocné lidské duše? Hraniční setkání člověka na prahu sebezničení s psychoterapeutem, který dotyčného „vytáhne“ z alkoholové a lékové závislosti, dá mu naději, varuje před připoutaností, a paradoxně i nesmyslně zemře stižen zhoubnou chorobou? Čtyři měsíce po smrti Matouše Řezníčka zemřel i Jiří Cieslar – zabil se skokem z okna – což je v následném procesu mytizace přirovnáno ke scéně z filmu Daleká cesta, jenž – dle tvrzení dcery Olgy – znal Jiří Cieslar „záběr po záběru“.

Jenže – co z toho všeho vyčteme po deseti letech? Nemnoho, bez vysvětlení prostě neporozumíme. Běsi, sny, ženy a děti. Něco rekonstruujeme, ale popravdě, ve většině bychom se neorientovali ani v době pořízení, protože to ani vzdáleně není nadčasový popis typu Václava Černého ani umělecký ve stylu Jiřího Koláře.

Kdo studoval filmovou vědu, rozklíčí třeba některá fakultní jména, ale většina je zmatek, zakódovaný, nezřetelný chaos, stále se opakující, ano, ve stylu člověka, který se úzkostně drží jakýchsi postupů, který cvičí, medituje, ale také tzv. normálně funguje… A pod tím vším cosi drásavého hraje o čas.

Na konci knihy ale není respekt k člověku, který zanechal promyšlenou výpověď o svých vztazích, kontextech, o lidech a vlastních slabinách, o světě a dění. Při četbě deníku Jiřího Cieslara pocítíme, jak řečeno na začátku, stud. Kniha působí temně, v ohledu k životu autora truchlivě, jako veřejný doklad myslitelské potence – nedostatečně. Deník Jiřího Cieslara z let 2003-2006 jistě nepostrádá upřímnost, ego rozpitvané na kousky. Chybí mu ale to, co je pro čtenáře s odstupem podstatné, totiž vypovídací hodnota. Škoda, je to intimita za sklem, můžeme ji litovat, ne však se účastnit.