Předexilová létá Violy Fischerové v Souvislostech

Bez jejího hlasu, který 4. listopadu 2010 zcela utichl, je české literární prostředí znatelně chudší. Potěšující je, že její osobnost můžeme objevovat jak v textech i v bohaté korespondenci nebo ve vzpomínkách přátel. Pohnutky k sestavení bloku věnovaného básnířce a překladatelce objasňuje Jan Šulc: „Kdy Viola debutovala jako básnířka? Dochovala se v archivu Českého rozhlasu její divadelní hra? Proč nevydala svou básnickou sbírku Propadání? Je název Hrabalovy knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet jedinou její stopou v české literatuře těch let? Jak to, že její báseň v Kolářově Přestupném roku nevedla básníka k tomu, aby její texty zařadil do samizdatového sborníku Život je všude, který spoluuspořádal? A jak to bylo s jejím prvním manželem? Tyto a mnohé další otázky vedly Sylvu Fischerovou a mne k uspořádání vzpomínkového bloku na Violina předexilová léta.“

Život v datechViola Fischerová se narodila 18. října 1935 v Brně. Studovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity polštinu a češtinu, studium ale dokončila na Univerzitě Karlově. Od roku 1961 působila v Československém rozhlase, nejprve v redakci humoru a satiry, později v literární redakci.

V roce 1968 ještě stačil odvysílat Československý rozhlas autorčinu hru nazvanou Nesmrtelná kuřata, než autorka spolu s manželem, spisovatelem Karlem Michalem, emigrovala do Basileje. Po smrti manžela, v roce 1985, odjela do Mnichova, kde začala spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa. Její první sbírku Propadání nakladatelství v roce 1957 nepřijala, oficiálně tedy debutovala až roku 1993 lyrickým souborem Zádušní básně za Pavla Buksu (pseudonym prvního manžela Karla Michala). Viola Fischerová zemřela 4. listopadu roku 2010 v Praze.

Ze vzpomínky Blanky Švandové „Praha pro Violu znamenala především možnost seznámit se s lidmi, kteří představovali jinou než oficiální podobu literatury. Bylo to asi někdy v březnu roku 1955, kdy Viola podnikla svou první cestu do Prahy, při níž se seznámila především s Janem Zábranou a jeho prostřednictvím s Václavem Havlem, tehdy sotva osmnáctiletým učněm a studentem večerní střední školy, ale už také autorem kritických statí a počínajícím básníkem.“

Rudolf Matys připomíná výstižně „Celá šedesátá léta byla pro Violu dobou, v níž především spojovala a propojovala lidi, pomáhala jim – a v prvé řadě ovšem inspirovala druhé! To poslední by se dalo, myslím, rozvést velmi doširoka, a mohla by z toho nakonec být i docela zajímavá literárněhistorická práce.“