A vždycky budu muset lhát
Byla nazývána „múzou“, jež vlastní talent obětovala slavným mužům. Ale také jí nelichotivě říkali „velká“ nebo „neúnavná vdova“. Alma Mahlerová-Gropiusová-Werfelová sama svůj obraz pečlivě upravovala, deníky přepisovala, korespondenci ničila. O rekonstrukci podoby se pokusila francouzská spisovatelka Catherine Sauvatová v knize Alma Mahlerová.
Z několika fotografií nejdřív zkoumavě hledí zasněná dívenka, potom oduševnělá mladá žena s jemným úsměvem. Ta se mění v matku dvou dcer, které během desetiletého manželství s Gustavem Mahlerem porodila a z nichž starší, Marie zemřela pětiletá, čtyři roky před smrtí otcovou. Pak už je to v ilustrativní nabídce knihy o jejím životě žena-strážkyně odkazů, k níž by se nejpřiléhavěji hodilo označení „matrona“, důstojná starší paní, dáma poněkud rozměrnější, stylizovaná v úpravě svého vnějšku, v líčení, v oblečení – jako by vystoupila z času, který se dávno ztratil.
„Románky" s tajemstvímAlma, provdaná nejprve za Gustava Mahlera, prožila to, čemu cudně říkáme románek s malířem Gustavem Klimtem, s ředitelem vídeňského Burgtheatru Maxem Burckhardem či hudebním skladatelem Alexanderem Zemlinskym, s Oskarem Kokoschkou, který se pak ze vztahu extravagantně léčil. Jak bujná může být fantazie v definici pojmu „románek“ v jednotlivých případech, to neodhaluje ani Catherine Sauvatová, biografka významných osobností Evropy přelomu století, Zweiga, Walsera, Schnitzlera.
Umění vcítit seSauvatová postupuje empaticky a obezřetně, dokonce jako by se zkoumaným objektům tiše omlouvala, že takto narušuje intimitu toho, co svěřili papíru, deníku a korespondenci. Díky tomu její pohled popisované neskandalizuje, ale jen mírně pootevírá dveře, vždy s možností, že jenom nahlédneme, bez posudku, jen proto, abychom uvážili možnost a představu, kterou si o době vzdálené více než sto let tvoříme, bez toho abychom ji konzervovali dle zavedených klišé.
Vždy se jen přiblížíme skutečnosti „Když Alma přemýšlela o svém životě, přiznala si, že nikdy nebyla schopna přijmout hudbu svého prvního manžela, nezajímala se o projekty svého druhého muže a romány toho třetího ji ve skutečnosti nebavily.“ Poživačná sobecká žena i femme fatale, hráčka rolí, do nichž se vešla smrt mužů i dětí. Jaká musela být její samota? Plnou odpověď ani v knize Catherine Sauvatové nenajdeme, protože zkrátka cestovat v čase a v duši neumíme. Návrhy tu ale jsou, stejně jako atmosféra.
Nejposlouchanější
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře