Kam mně mana kane kam

Poezie o pomíjivosti„Nahlížím do řeky soukromí/ Do její zimou zkřehlé tváře/ Zakryté v popelavé páře/ Za řídkou záclonou vrboví“ – Renatě Pohorské jistě nelze upřít pozorovatelský talent, citlivost pro detaily – to například, když se jí „zablyští světélka podbělu v rumišti“. Zároveň to je ale sledování střídmé, nevychylované emocí a neunášené do svébytných sfér překvapivosti. Příroda je v tomto ohledu vděčným objektem, nad kterým lze neustále stát v úžasu. I když popravdě, Pohorská není ohromená, její projev je spíš civilní, podobně jako její příroda - to co je kolem cest, co člověk do nich otiskl. Nejvýrazněji asi ze zahlédnutého koloběhu rezonovala v autorčině empatii pomíjivost. „Černá díra svléká kůži z těla“, schoulená stařenka o kus dál, „zlomený majestát“, „cit umíráčkem vyzvání“, dokonce: „Nesmí být rosa/ Aby nezarezla kosa…“ v básni poněkud toporně rýmované. Pokud je to ukázka autorčiny mladistvé, nezralé poezie, nemuselo jí tu být tolik, jestli je to výběr ze standardního projevu, mohl být stručnější též.

Hra s hláskami rýmuje v echuLépe už, když se pročteme ke dvěma následným oddílům: Variace na r, š a ž a Příběhy slov. V prvním je několik epických básní, občas jako by inspirovaných jednoduchostí lidové poezie, což jim prospívá. Vložený refrén dává textu rytmus i kontrast. Jinde už slova předznamenávají asi hlavní autorčinu básnickou polohu. Nebo, lépe řečeno, pozici člověka vnímavého k jazyku, protože postupně se Pohorské verše proměňují, podřizují zvukomalbě rýmového echa, až je zřejmé, že právě zvuk a rezonance vyvolané jednotlivými hláskami je tím, nač se soustředí. A tak se tu praví, vždy s ohledem k jedné, dvěma hláskám, například: „lže-li žel i želví vyžle“, vedle „mlýn líný mýlí líny“, pak „elév Jiljí velí voji“. Kane tu mana, která dala sbírce název, až na konec: „nenuceně se slunce sune/ cenné esence nese luně“.

Hra na kraji poezieJe to hra – důvtipná a inspirující, zdroj zábavy i poukaz na potenci jazyka. V tom je prospěch knížky Renaty Pohorské. Zároveň ale je zřejmé: jestliže je v doslovu avizována autorčina pozice „na okraji literatury“, je třeba tento závěr upřesnit: Kam kane mana je na kraji poezie, v postavení nácviku, tam kde unikátní texty začínají, tento i končí.