Kdyby mohly budovy mluvit, co by vyprávěly?
Wim Wenders připravil spolu s pěti dalšími režiséry unikátní projekt nazvaný Katedrály kultury. Každý natočil pětadvaceti minutovou epizodu o stavbě, kterou považuje za výjimečnou. Snímek měl premiéru na letošním Berlinále, do vybraných německých kin přichází teprve nyní.
Film zahajuje Wendersův příspěvek o Scharounově budově Berlínské filharmonie. Příjemný, i když trochu vtíravý ženský hlas vypráví v zastoupení berlínské architektonické lahůdky útržky z její zajímavé kulturně-hudební minulosti. Z počátku poněkud nezvyklý úhel pohledu, ale později, po srovnání s dalšími epizodami, jistě jeden z těch zdařilejších.
Rakouský režisér Michael Glawogger si vybral pro svůj krátký film Ruskou národní knihovnu v St. Petersburgu. Kamera doprovází knihovnice při katalogizování knih, sleduje labyrinty zpustlých chodeb v podzemí budovy, jejíž nadzemní reprezentativní prostory se lesknou v ohromující nádheře. Epizodu podmalovávají hlasy, které v angličtině čtou úryvky z Gogola, Dostojevského a Brodského.
Nejzajímavější je bezesporu filmová epizoda dánského režiséra Michaela Madsena o norském vězení Halden, známém jako nejhumánnějším na světě. Madsen zkoumá vzájemné působení budovy na vězně a naopak. Sekvence z nákupů ve vězeňském supermarketu, z traktu návštěv, ze hry košíkové, kterou hrají vězni s dozorci, jsou potvrzením Focaultova citátu v úvodu epizody: Školy, továrny a vězení jsou si podobné.
Robert Redford odvedl solidní práci v příspěvku o Salk institutu u San Diega. Betonové budovy, které stojí zdánlivě uprostřed ničeho. Kamera najede z jiného úhlu a ve zlomku vteřiny se před ní rozprostře nekonečná modř Pacifiku. S obdobnými efekty Redford pracuje v celém snímku.
O opeře v Oslu vypráví epizoda režisérky Margreth Olin. Brazilec Karim Ainouz si pro svůj film vybral pařížské Centre Pompidou.
Každý z příspěvků je jinak zajímavý, individuální přístup tak rozdílných osobností se samozřejmě do snímků promítá. Celkový dojem po dvou a půl hodinách architektury ovšem zůstává - komentáře jednotlivých filmů jsou až vtíravé a vyžadují koncentraci, které se pak nedostává na vizuálním poli. Katedrály kultury je možno vidět v dlouhé kompletní verzi anebo jako dvoudílný film. Doporučila bych každopádně druhou možnost.
Kathedralen der Kultur. Dokumentarfilm. Režie: Wim Wenders, Robert Redford, Michael Madsen, Michael Glawogger, Margreth Olin, Karim Ainouz. 150 minut.
Nejposlouchanější
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
