Šimonovo mlčení je příběh o nevysvětleném pocitu příkoří

21. únor 2014

Vladimir Vertlib se narodil roku 1966 v Leningradě. Dnes je rakouským spisovatelem. Mezi těmito dvěma momenty existuje jeho židovský původ. Nakladatelství Kalich vydává jeho knihu Šimonovo mlčení.

Tématem knih rakouského spisovatele Vladimira Vertliba je hledání, pokus o definici domova, touha po zakotvení. Ovlivňuje ho i úsilí rodičů o vystěhování ze Sovětského svazu, po němž následovala deziluze z tzv. západního světa i z Izraele, putování po řadě zemí coby jedináček v rodině zklamaných rodičů. To všechno se otiskuje do románů, které začal Vladimír Vertlib psát a vydávat právě v Rakousku, kde se usadil, vystudoval, oženil, stal se známým a uznávaným.

Vertlibova prvotina Vyhoštění (česky 2007) je autobiografické líčení pocitů čtrnáctiletého mladíka „na cestě“ po imigračních úřadovnách, v rodině vystavené antisemitským útokům jak v totalitním Sovětském svazu, tak v demokratické Americe. Také kniha Šimonovo mlčení je především psána z osobní zkušenosti. Tentokrát autor porovnává vnímání „židovství“ u příslušníků tohoto národa žijících v Izraeli a „zatížených“ tradicí, ale zároveň „vystavených“ přítomnosti, která doléhá s nutností vypořádat se s odlišným pohledem vlastních i arabských obyvatel země.

A proč se kniha jmenuje Šimonovo mlčení?

To je další vrstva díla. Autor, patřící k druhé emigrantské generaci, hledá kořeny. Ale ne vlastní - v tomto ohledu je vcelku vyrovnán - Vertlibův vypravěč zkoumá smysl a důvod mlčení dávného přítele svého otce. Znali se ještě v sovětském Leningradě, oba patřili k odpůrcům totalitního režimu. Jenže právě diskriminačnímu zřízení se mezi oba muže podařilo vnést rozkol. A protože hrdost či momentální vzdor jim nedovolily, aby si své pocity ujasnili, nastalo ticho. Jak zhoubné může mít důsledky, to právě odhaluje vypravěč, současník a pozorovatel, jehož otec již zemřel. Nakonec se zdá, že slova, která by odčinila příkoří a pochroumané vztahy, jako by musela být pronesena, neboť jinak se křivda i zlo stanou dědičnými. Slova, byť už nemohou minulé činy napravit, zkrátka čekají na své vyslovení.

„Šimon se zarazí a pak se rozesměje. Ten smích uvolní všechno napětí, a zatímco se smějeme a Šimon jde pro víno, musím otevřít dveře na terasu, abych dovnitř pustil svěží vzduch té příjemné jarní noci a s ním i toulavé kočky.“

autoři: Milena M. Marešová , Karel Kratochvíl
Spustit audio