Vzpomínky na Bohumila Hrabala, Karla Šebka nebo Jiřího Veselského vychází pod názvem Vrstva chleba, vrstva vápna, královna

Vzpomínky na Bohumila Hrabala, Karla Šebka nebo Jiřího Veselského, své články a postřehy o dění v literárním světě, shromáždil v díle nazvaném Vrstva chleba, vrstva vápna, královna básník a prozaik Pavel Řezníček. Knihu v Edici Literární kabinet vydala nakladatelství Kant a Aula. Následující psaný rozhovor Mileny M. Marešové s Pavlem Řezníčkem je kompilací z autorovy knihy.

Proč jste se rozhodl napsat vzpomínkovou knihu?Nepovažuji se za tak důležitou osobnost, abych musel psát své paměti, ale jak zjišťuji, kolem mé osoby se vznáší asi tak osm základních lží a pomluv, které bych rád vyvrátil.

Na koho rád vzpomínáte?Znal jsem dobře Bohumila Hrabala, prokleté básníky Karla Šebka a Jiřího Veselského, zakladatele revue Světová literatura Jana Řezáče, přátelil jsem se s Ladislavem Novákem z Třebíče, potkal jsem se s Jaroslavem Foglarem a špionem kapitánem Minaříkem, s Jiřím Kolářem a Karlem Peckou, jehož hrob se nachází na Olšanech, kousek od místa mého posledního odpočinku, č. 7/X/249. Co vás nejvíc ovlivnilo?Grandiózní, iluminózní, nádherné Rychlé šípy Jaroslava Foglara. V roce 1947, kdy bratr nosil domů časopis Vpřed a Rychlými šípy na zadní stránce, jsem ještě neuměl číst, ale vždy mi bylo vyloženo, o co v onom barevném seriálu kráčí. A byly to obrázky dr. Fischera, které se mi nesmazatelně vryly do paměti dodnes; i ve svých sedmdesáti letech, když jsem „daun“, si prohlížím ty kreslené příběhy a vrací se mi dobrá nálada. Po maturitě jste pokračoval ve studiu?Nedostal jsem se na žádnou školu, takže jsem musel do fabriky. Začal jsem tehdy šíleně číst. Sám jsem svou vášeň nazval lekturománií, kde jsem spatřil potištěný papír, musel jsem ho přečíst. Obětí mé náruživosti se stala brněnská univerzitní knihovna, pedagogická knihovna a Městská knihovna v Kobližné ulici. Poezii jsem tehdy neholdoval, nerozuměl jsem jí, ale prózy jsem hltal metráky. Z poezie jsem tehdy četl jen Nezvala. Učarovala mi Menší růžová zahrada, pod jejím vlivem jsem napsal první báseň ve svém životě: Život je odpadek žita/ Pes mečením pivo vítá/ Surrealista je maturita. Nastal čas „bezčasí“, příležitostných zaměstnání – jak jste se projevoval umělecky?Především to byla účast na akcích tak zvané brněnské bohémy – to už mluvíme o přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Setkal jsem se s takovými figurami, jako byl Arnošt Goldflam nebo demiurg Jan Novák, který se považoval za mesiáše. Pilně jsem v tu dobu překládal – Tristana Tzaru, „celníka" Rousseaua. Tehdy se českými zeměmi šířila sláva prokletého básníka Karla Šebka, který byl znám kromě svých četných sebevražd opisováním samizdatů a vzácných knih.

Co vás zaujalo na surrealistech? Především ta úžasná obrazotvornost, ty úžasné básnické obrazy, které mě deptaly a o nichž jsem byl přesvědčen, že je nikdy nesvedu.

Pavel Řezníček |foto: Petr Kopřiva

Do Prahy jste se přestěhoval v roce 1974…Patnáct let jsem vykládal vagóny na nádraží v Bubnech a na Žižkově, kopal krumpáčem u Inženýrských staveb, pět let jsem denně vstával o půl čtvrté ráno, když jsem dělal na poště manipulanta.

Potkal jste také Bohumila Hrabala. Dostal jste se do jeho stolní společnosti U Tygra?Hrabalova láska k surrealistům má původ v padesátých letech dvacátého století, když byl v Libni s několika podobně smýšlejícími mladými lidmi členem několika surrealistických skupin. Navíc jsem byl Brňák a Hrabal se narodil v Brně. Jistě proti mně štvali členové stolní společnosti U Tygra jako Ruís, Tretera, Kadlec a Jágr, ale Hrabal mi nikdy ani v nejmenším nenaznačil, abych přestal k Tygrovi docházet. Vždy jsem jím byl vítán.

Vaše jméno je jistě nejznámější díky knize o Brně, Hvězdy kvelbu, jejímž jste autorem…Je to kniha, kterou zná každý. Nikdo ode mne nic nezná, ale Hvězdy kvelbu ano. Ale mýlíte se, to není kniha o Brně, je o lidech, kteří se náhodou narodili v Brně nebo jeho okolí. Zajímají mě ti lidé, nikoliv město. Všimněte si, že používám minimálně hantecu, který je mi protivný. Objeví se tam jen v nejnutnější míře.

A co vaše surrealistická tvorba? Co jste psal?Koncem března 2003 jsem odešel do důchodu a otevřela se přede mnou nádherná krajina volného času. Můj životní sen, být literátem na volné noze, se splnil! Zmocnilo se mne tvořivé šílenství. Kromě spousty básní a překladů jsem sám za měsíc vytvořil surrealistický sborník Doutník 20, který měl sedmdesát stran.

Na závěr – co kdybyste se pokusil o jakousi rekapitulaci?Vždycky jsem si myslel, že můj život je nudný. I moje deníky tak vypadají, nic, co by mne při pozdějším listování nadchlo. Ale vida, když člověk očistí od popele a od různých nánosů zápisy ve svých denících, vyhrábnu někdy mušli, ve které se cosi skrývá. Vzpomínky se mi honí hlavou, text mého vyprávění je poněkud nekoherentní, ale co chcete od surrealisty? Srážkou dvou nesouvislých realit vzniká realita nová, neboť, jak praví Márquez: Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje, aby o tom mohl vyprávět…