V češtině vychází jediná divadelní hra brazilského básníka Castra Alvese

„A teď poslední přání… vyprávěj o mně dětem této nebohé země, připomínej ubohým rabům, kteří tu zůstávají, jméno naší vlasti, pověz jim, že jsem za ni zemřel, a oni ať pro ni žijí.“ – Tak zní jeden z posledních výstupů hlavního hrdiny, Tomáse Antónia Gonzagy, v dramatu brazilského básníka Castra Alvese.

Ten dokončil svoji jedinou divadelní hru v roce 1867, tehdy ještě ne dvacetiletý a po její premiéře byl za mohutných ovací odnesen z divadla domů na ramenou nadšených diváků.

Deklamátor vlastní poezie, ale i bojovník proti otroctví

Kdo byl autor, který o deset let později, tedy v devětadvaceti letech zemřel? Castro Alves se narodil 14. března 1847 na statku nedaleko města Curralinha (jež se od roku 1900 jmenuje po slavném rodákovi, Castro Alves).

Rodina se po čase přestěhovala do bahijského hlavního města Salvadoru, kde otec provozuje lékařskou praxi. Jedenáctiletému chlapci umírá matka na TBC, nemoc, která za nedlouho postihne i básníka.

Své verše Castro Alves poprvé veřejně přednáší na gymnaziální slavnosti, první básně vydává v roce 1863. O rok později spáchal jeho starší bratr, též romantismem ovlivněný začínající básník, sebevraždu.

Castro Alves se zapsal ke studiu práv, začal veřejně vystupovat nejen coby deklamátor vlastní poezie, ale také jako bojovník proti otroctví, což stvrdil sbírkou nazvanou Otroci, kterou dokončil v roce 1867, stejně jako jediné drama, Gonzaga aneb Revoluce v Minas. I když jeho zdraví bylo podlomeno tuberkulózou, v roce 1976 zemřel devětadvacetiletý básník na následky zranění, které si způsobil při lovu.

Dávný sen o brazilské nezávislosti

A o čem pojednává jeho divadelní hra? Na tuto otázku odpovídá Šárka Grauová, která řídí Edici Lusobrazilská knihovna, v níž překlad z portugalštiny vychází: „Tam se velmi šťastně spojuje několik linií, které byly pro Castra Alvese důležité: revoluce v Minas vlastně nikdy nevypukla, ale byla připravovaná na konci osmnáctého století v brazilské oblasti, kde byla objevena naleziště zlata a drahých kamenů.

A právě proto se tam soustředil represivní aparát koloniální moci, protože tam potenciálně unikalo velké bohatství. Tento příběh je jedním z velkých brazilských mýtů, je to jakýsi sen o brazilské nezávislosti dávno před tím, než se vůbec o ní mohlo uvažovat. Castro Alves ve svém dramatu spojuje téma otroctví a zároveň vypráví mýtus o brazilské zemi, která bude svobodná dvojím způsobem – bude nezávislá na Portugalsku a nebude utlačovat otroky.“