Esejistický román o člověku, který tvrdě pracuje, aby se stal spisovatelem

O norském spisovateli Tomasi Espedalovi se obvykle píše, že rád způsobem své tvorby „překračuje žánry“. Jeho autobiografická románová trilogie se možná proto jmenovala Biografie, Deník a Dopis, přičemž upřesnění těchto názvů je: zapomnění – epitafy a pokus. Ze stejného důvodu zřejmě padla volba na titul předposlední Espedalovy knihy, která v originále vyšla roku 2009. Ten zní – Proti umění, přičemž doplňme, že jeho zatím poslední, o dva roky mladší dílo je pojmenováno: Proti přírodě.

V bibliografii Tomase Espedala jako by byl zároveň klíč k jeho dílu. Autor postupně krouží kolem tématu, nahlíží naň z různých stran. Takže zprvu může činit čtenáři obtíž v přiblížení se, vůbec v chuti k porozumění, zvlášť pokud bude kniha Proti umění první, kterou z Espedalova díla dostane do ruky.

Jít byl román o putování, Proti umění je dílem statickým

Dosud vyšel česky jeho autobiografický román Jít. Aneb umění nespoutaného a poetického života. Stejně jako tato kniha, i Proti umění výborně přeložila Jarka Vrbová. A zase, jako bychom dostali do ruky kousek návodu k porozumění. Zatímco Jít byl román o putování, Proti umění je dílem statickým, v němž vypravěč zůstává na místě a zahloubává se do svých rodových kořenů. (cituji): Píšu. První věta je jako přitlačit jehlu na kůži, ta maličko vzdoruje, je měkký a jehla vnikne dovnitř, vklouzne tam a zasáhne žílu… První věta musí být tvrdá jako ocel.

Protože většina Espedalových knih je nějakým způsobem autobiografických, nelze předpokládat, že právě v této autor odhalí nějaké zásadní, netušené tajemství. On spíš jako by setrvale poodhaloval jednotlivá zákoutí, probírá se tématy a souvislostmi, které se jeho rodiny týkají. Tomu také odpovídá klidný tón vyprávění. Záměrem je spíš „poukázat“ – zaměřit svůj, a tedy i čtenářův pohled – k detailu. A není třeba drásat se nějakými nevědomými komplexy.

V knize Jít rozmýšlel autor o chůzi, a skutečně popisoval svoje cesty, výpravy s přítelem, skývy obzoru, které se mu otevíraly a fragmenty myšlenek, jež takto skládal. V knize Proti umění se ukazuje, že k tomu, aby spisovatel čerpal inspiraci z vlastního života a prožitků, nepotřebuje nějak zvlášť pestrý či dobrodružný příběh.

Spisovatel mluví o sobě, svých pocitech, ale také se vciťuje

Ovšem nemylme se v předpokladu, že by všechno šlo zdánlivě hladce. Vzrušení a napětí zajišťuje v Espedalově knize způsob vyprávění, které je vícehlasé. Zemřela mu manželka, ale on zároveň vnímá bolest dcery, která přišla o matku. A takové jsou vzpomínky na rodiče i prarodiče – nikdy zde nehovoří osamělá postava – vždy jako by zároveň v sobě měla „zátěž“ svých blízkých, pólové dvojice partnerů, protiklady sourozenců. Jeho současný osud je tak obtížen, ale také zavěšen právě na osudech předků, na jejich prožitých radostech a smutcích. Tresť z toho má autor nejen v genech, ale téměř fyzicky při sobě.

Esejistickou složku Espedalova románu zajišťují poetické vstupy, neboť občas má autor potřebu odstoupit od tématu, kterým se probírá a poněkud ho zobecnit, poeticky promyslet. A tak zase je to žánr „na hranici“ – mezi esejem, deníkovým záznamem a básní.Pro tvorbu Tomase Espedala je typický pojem nepevnosti. Ale body, o které se autor při tom „povlávání“ opírá, jsou nejen poutavé a neobvyklé, ale také čtenářsky inspirativní a přitažlivé.