O kom a o čem píše Umberto Eco ve Zpovědi mladého romanopisce?

Eco myslitel, spisovatel, sémiotik a estetik

Svůj první román vydal Umberto Eco v roce 1980. Nazval ho Jméno růže, a kdyby býval zůstal jen u toho, zřejmě by i tak byl světoznámým autorem. Ale během následných třiceti let vyšlo ještě pět Ecových románů a jeho sláva se v teoretické i této praktické oblasti dotýká příslovečných hvězd, čehož si nestačili všimnout snad jen někteří z členů vědecké rady Univerzity Karlovy.

Současně ovšem nutno připomenout další zdánlivě samozřejmou pravdu, že totiž Umberto Eco není zdaleka jen Jméno růže či poloha romanciéra. Vědecký kredit profesora bolognské univerzity a prezidenta té sanmarinské má nezpochybnitelný význam – Ekův přínos sémiotice, estetice, definicím postmoderny je měřitelný s jeho vlivem v oblasti zkoumání historie, klasických věd o umění, kráse a filosofii. Až dosud řečené je tzv. notoricky známé – jak tedy k tomu přiřadit autorovo prohlášení o svém romanopiseckém začátečnictví?

Číst Eca je radost

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Eco jde nejjednodušší cestou, neboť jako klasický vzdělanec ví, že tato je nejsrozumitelnější a nejlépe funkční. A tak na počátku pokládá provokativní otázku – postaví se do pozice „začátečníka“ a s ní ohledává základní mechanismy fungování. Ptá se Co je tvůrčí psaní, nebo zkoumá, odkud plynula jeho inspirace. Zmiňuje větu, situaci, nápad, z nichž se odvíjelo někdejší psaní. Asi je to běžný proces tvorby, ale jednak právě Umberto Eco jej dokáže popsat s tak objevitelskou zaujatostí a zároveň natolik zřetelnou erudicí, že i na čtenáře přenese své nadšení z formulace detailů, na nichž je založen „zázrak“ jeho díla, ale nejen jeho.

Právě proto, že za slovy je zřejmé vzdělání, suverénní příslušnost k středoevropské tradici a obdiv k tvárnému projevu předků, číst Eca je radost. (cituji): Nikdo, dokonce ani má rodina, neví, co vlastně dělám. Působím dojmem, že se zabývám spoustou rozličných věcí, ale vždycky se plně soustředím na to, abych pro svůj příběh zachytil různé nápady, obrazy či slova. Když píšu o středověku a vidím, jak ulicí projíždí auto, které mě může zaujmout svou barvou, zaznamenám si ten zážitek do zápisníku nebo prostě do paměti a ta barva později sehraje určitou roli třeba při popisu nějaké miniatury.

Jak píšete, mistře? Zleva doprava.

Psát ovšem o bravurním projevu Umberta Eca, chválit jeho znalosti a připomínat přednosti, by bylo nošením sov do Athén. Důležitější je, zeptat se, proč měl autor potřebu napsat knihu z pozice „začínajícího“ romanopisce. Je to provokace, víme–li že osmdesátiletý tvůrce a vědec toho za svoji kariéru, třicetiletou románovou a skoro šedesátiletou vědeckou, prokázal nadmíru a vytýčil své pole zřetelně? Ano, popravdě je to jeho blahosklonnost, s níž upřímně rozmýšlí o zdrojích a konotacích, čímž nenápadně a nenásilně vyučuje. Proto po rozmarném úvodu o Ecově beletristické mladistvosti následují kapitoly rozpitvávající poměr skutečnosti a fikce, konstrukce a života postav. Možná už jsme něco podobného u tohoto autora četli – trojúhelníky reference, rétorika výčtu, neúplné možné světy a fikční postavy.

Ale i to patří k Ecovým rysům a přednostem – nemáme při čtení pocit, že se vůči nám kdosi vznešeně sklání a drobí svá blahosklonná moudra. Ecovi stojí opakovaně za to, zamýšlet se nad platností představ, závažností slov a důležitosti vědomí kořenů, ať kulturních či prvního úspěšného románu. Ostatně jen člověk vybavený inteligencí a dostatečným nadhledem může s úsměvem odpovědět na otázku „jak píše“ jen dvěma slovy (cituji): zleva doprava. Což je současně též nejúčinnější návod, jak tuto prospěšnou příručku číst.