Sám všechen život býti – výbor z díla Jana Opolského

Výbor z básnických sbírek Jana Opolského (1875-1942) připravil a doslovem doprovodil Petr Fabian. Soubor vychází z podoby, která byla připravována pro „samizdatovou“ edici Zapomenuté světlo. V té vyšel v roce 2004 Fabianem připravený svazek Opolského poezie v počtu patnácti číslovaných výtisků.

„Jan Opolský i jeho tvorba stáli stranou hlavních proudů literárního dění, za autorova života tak bouřlivého,“ píše v doslovu knižního výboru z básníkova díla Petr Fabian a ve snaze charakterizovat osobnost, pokračuje: „Množství tendencí, které se vynořují při snaze pojmenovat podstatné znaky Opolského tvorby (symbolismus, dekadence, expresionismus), vypovídá o obtížné uchopitelnosti živého tvůrčího činu, který se dobovým směrům vymyká.“

Rodák z Nové Paky

Jan Opolský Pracoval v Nové Pace v malířské dílně Kretschmerově, později byl zaměstnán jako textilní úředník. Od roku 1921 žil v Praze, kde také zemřel. Knižní básnickou prvotinu, Svět smutných, vydal roku 1899, prozaicky debutoval souborem Kresby uhlem (1907). Poslední jeho prací, vydanou posmrtně, jsou povídky Hranolem křišťálu.

„Opolský strávil většinu života v Nové Pace,“ píše dál Petr Fabian, „do níž se nakonec vrátil i na své poslední, posmrtné cestě. Nejlepší jeho verše dnes působí možná méně muzeálně než za autorova života, nepoznamenaného probíhajícím střídáním proudů a nástupy literárních generací. Snahou výboru z díla bylo připomenout Opolského jako básníka veršů, v neposlední řadě zpochybňujících potřebnost dobového kontextu pro osobitost díla; básníka z těch, kteří patrně nebudou nikdy šířeji známi, ale jejichž literární osud nemohl být šťastnější: čtenářská přitažlivost zůstává neměnná.“

Ukázka:Němý slavík (ze sbírky Hory a doly a lesy, 1931)Jak mrtvé smutky by kol pluly,žal v kontraaltu utonulý, ve vyschlém hrdle zakletý,noc duše jak by vlála pustá,ni jedna z hvězd kde nevyrůstá, ač byly do ní vysety.

Tak němý slavík, duse v tělesvé srdce hoři obšumělé a tichostí svou zkrušené,jen fysicky je poután k světu,jen tupá hmotnost ještě je tu, co víže dosud. Duše ne!

Mír s bolestí tu spolu kvasía nad smrtelným ložem krásy to plynou trapně hodiny.Sám démon, který mluvu vzal mu,zde sloučil tisíc hřmících žalmů na němý, jeden jediný.