Nástrahy podmořského světa a celovečerní Chvění, Skutr a Zuska. Praha i Brno sází na balet

Choreografie pražského představení je dílem Jana Kodeta v režii dua Skutr. V brněnské inscenaci je autorem libreta, choreografie i režisérem Petr Zuska.

Jak se tančí pod vodou si vyzkoušeli členové pražského Baletu Národního divadla při práci na nové inscenaci Malá mořská víla. V pohádkovém příběhu o neopětované lásce a schopnosti se obětovat se v hlavní roli představí Magdaléna Matějková nebo Alina Nanu, prince si zatančí Ondřej Vinklát nebo Matěj Šust.

Stejně jako u předchozí inscenace dua Skutr Čarodějův učeň i tentokrát je autorem hudby Zbyněk Matějů, kostýmy vytvořila Saša Grusková a výpravná scénografie je dílem Jakuba Kopeckého. Tanečníci musejí kromě svých tanečních partů zvládat i manipulaci s velkými loutkami či plachetnicí.

Jak se kormidluje plachetnice na divadelní scéně? Choreograf Jan Kodet vzpomíná, jak mu tento příběh utkvěl z dětství: „Já si pamatuji, že celkově mi z té pohádky bylo teskno a připadalo mi nespravedlivé vůči té víle, že na vše tak doplatí. Přesto ale ve mně ta pohádka zní a myslím, že vybrat ji bylo dobré. Ten příběh mi připadá velmi zajímavý.“

Martin Kukučka z režijního dua Skutr si k Malé mořské víle našel cestu až v dospělosti: „Já jsem vlastně tu pohádku vnímal jako holčičí, takže mě nezajímala. Daleko víc mě začala zajímat jako dospělého. Tam se projevuje několik archetypů lidských situací. Jako třeba, že i když někoho zachráníme, i když se do někoho zamilujeme, i když obětujeme všechno, co obětovat můžeme, ještě to neznamená, že výsledek bude kladný. Člověk zjistí, že někdy obětuje celého sebe, dokonce svůj život pro něco, co snil marně. Ale trochu nám to také dává sílu porozumět tomu, že v tom nejsme sami.“

Malá mořská víla - Tereza Podařilová a soubor Baletu ND |foto: Dasa Wharton

Petr Zuska se při tvorbě inspiroval básní Vladimíra Holana s názvem Poslední, která v představení zazní v hudebním zpracování skladatele Jiřího Pavlici. Větší část představení ale patří Henryku Góreckému a jeho Symfonii č. 3 nazýváné Symfonií písní žalostných. Diváci ji uslyší v první a třetí části baletu. Prostřední část s hudbou Jiřího Pavlici přinese spíše odlehčení.

„Téma Chvění v podstatě vychází z mého pocitu dnešního světa, který je velice nestabilní,“ popisuje choreograf Petr Zuska svoji vnitřní inspiraci. „Věci se mění, chvějí, jsme vystaveni určitým věcem, které se dřív v takovém množství neděly. Myslím, že se věci začínají jaksi vymykat z kloubů a já z toho vůbec nemám dobrý pocit.“ Odpověď na otázku jak by vše mělo být a kam vlastně svět spěje, by si podle Petra Zusky měl každý divák při představení utvořit sám.

Podle sólistky Ivony Jeličové, která bude vystupovat jako hlavní postava baletu, má Chvění především přivést k zamyšlení: „Já v tom cítím velké utrpení a to, co se v dnešním světě děje. Není to explicitní popis, ale chtěla bych, aby se lidé nad sebou zamysleli. Je to takový malý náznak toho, co se děje a že bychom před tím neměli zavírat oči.“

Chvění (choreografie a režie Petr Zuska) |foto: Ctibor Bachratý