Co můžeme říct tady, bychom u nás vyslovit nahlas nemohli, vědí tvůrci představení o životě v Macau

Zabývají se v něm postupnou ztrátou morálních a kulturních hodnot ve své zemi, která byla dříve portugalskou kolonií a od roku 1999 se stala zvláštní správní oblastí Číny.

Teng Teng Lang vysvětluje okolnosti, které vedly ke zpracování právě tohoto tématu: „S Kevinem jsme dva roky studovali na pražské DAMU. Když jsme se tu seznamovali s lidmi, většina z nich nevěděla, kde Macao leží. Ti, co to věděli, ho měli spojené pouze s kasiny. Bylo pro mě těžké jim vysvětlit, kdo vlastně jsem. Sice pocházím z Macaa, ale nemůžu o sobě říct, že jsem Macaočanka. Protože tento termín se vztahuje k Portugalcům narozeným v Macau. Zároveň o sobě nechci mluvit jako o Číňance, protože jsme s Čínou v konfliktu. Se sílící nadvládou komunistů cítíme, jak ztrácíme svobodu. Nevíme tedy, jakým termínem se máme označit.

Tady v Praze jsme na svoji identitu začali pohlížet s odstupem. A tak nás napadlo, že je to dobrá příležitost se nad tím zamyslet hlouběji. Prostřednictvím divadla. Myslím, že právě divadlo je dobrým médiem, jak zkoumat naši identitu a současně se o ni podělit s ostatními, aby se o nás dozvěděli víc.“

Teng Teng Lam & Kevin Chio – Made in Macau |foto: © Jakub Hrab

Jaké divadelní prostředky ve vašem představení využíváte? Jakou formu jste zvolili?Všechno na scéně děláme jenom my dva. Dokonce ovládáme i světla a zvuk. Jde o vyprávění formou dokumentárního divadla, v kterém využíváme taky loutek a různých objektů, mísí se tam humorné scény s vážnými. Je to takový sled skečů, obrazů z mého života. Moji rodiče žili v Číně, odkud utekli kvůli kulturní revoluci a nestabilní politice. Dostali se do Macaa, kde začali úplně nový život. Najednou byli součástí západní civilizace. V té době bylo Macao portugalskou kolonií a bylo centrem řemeslné výroby.

Rodiče si tam založili malou továrnu na výrobu oblečení - triček, kalhot a tak dále. Exportovalo se i do České republiky. Celé dětství jsem strávila v továrně, málem jsem se tam i narodila, protože moje maminka celý život pracovala od rána do noci, dokonce i když byla těhotná. Vyrůstala jsem tedy v továrně, ale teď už v Macau skoro žádné nenajdete. Kdysi byl oděvní průmysl jedním z hlavních odvětví v Macau, ale po čínské ekonomické reformě se všechno změnilo.

Čtěte také: Akcent na zlo

Jaké to pro vás mělo následky? Továrny se přesunuly do Číny kvůli levnější pracovní síle. Žijeme teď úplně jinak. Například cena nemovitostí se kvůli inflaci zvedla dvacetinásobně. I když všichni tvrdí, že máme velký HDP a vysoké příjmy, není to pravda. Ve skutečnosti lidé, kteří tam žijí, vůbec nejsou bohatí. Musíme obětovat náš prostor a všechny hodnoty, aby město mohlo žít z obřího hazardního průmyslu. To je samozřejmě součástí plánu čínského režimu.

Jak tuto situaci snášejí obyvatelé Macaa?Možná bych to mohl objasnit na příkladu Honkongu. Lidé tam často protestují za svobody, za svá práva. Ale v Macau jsou lidé mírumilovní. Je to zvláštní stav. Vydělávají hodně, jsou bohatší, než byli dřív, ale zároveň za všechno strašně moc platí, takže nakonec utratí mnohem víc. Tím pádem musí pořád vydělávat, zbývá jim málo volného času, který nechtějí trávit v nějakých politických hnutích, protestováním a podobně. Chtějí žít v klidu, proto se nebouří. A vláda si v podstatě může dělat, co chce.

Teng Teng Lam & Kevin Chio – Made in Macau |foto: © Jakub Hrab

Jakou roli u vás hraje cenzura. Je to stejné jako v Číně?Ano, je to pro nás jedna z velmi těžkých otázek. Tato inscenace je pro mě velmi osobní, odhaluji tam řadu věcí ze života své rodiny, ale zároveň se dotýkám i otázky lidských práv, ekonomických a politických změn. Není to pro Macao příliš dobrou vizitkou. Současně ale náš studijní pobyt v Praze sponzorovala naše vláda a toto představení budeme muset představit i v naší zemi a v Hongkongu. Je nám jasně, že kdybychom ho v Macau uvedli tak jako tady, naše loutkové divadlo Rolling Puppet, které tam vedeme, by skončilo.

Tím pádem u nás funguje jakási autocenzura. Jako umělci neustále přemýšlíme o každém slovu. To, co můžeme říct tady, u nás bychom nikdy nemohli vyslovit nahlas. Když jsme tady začali studovat, bylo pro nás Česko vzorem, protože je to země, která se vypořádala s komunistickým režimem. Říkali jsme si, že tady je důkaz, že je to možné. Macao je teď v předkomunistické situaci, protože nám slíbili, že se to padesát let nezmění. Ale víme, že se ta změna blíží. Poslední tři roky sledujeme život u vás a bohužel zjišťujeme, že česká vláda má velmi přátelský vztah k té čínské. My potřebujeme mít nějakou naději. Ale teď když se nám hroutí, vlastně ani nevíme, co máme říkat českému publiku. Celá inscenace je tedy o otázkách a pochybnostech, ale pojímáme to i komicky. Doufáme, že se nám ty myšlenky podaří s českými diváky sdílet, abychom o nich mohli společně přemýšlet.