Zdeněk Hosman: Kdo mi jen může říci, kdo jsem?
Děti, když se narodí, už znají do budoucna to podstatné. Avšak jak mláďata vyrůstají, běh žití leccos zatemní, aby se až před koncem pozemské existence jen některému jedinci prvotní poznání znovu vynořilo jako osvícená životní moudrost. Dospělci prý škodolibě vymysleli školy proti zapomínání počátečního vědění dětí. Vůbec lidstvo jako celek nenapravitelně mnohé znalosti zapomíná a ztrácí, neboť je oslepeno pozlátkem povrchového a ohlušeno rachotem válek i veselic. Inu, stále platí, že každé nově objevené bývá dobře zapomenuté staré.
Jen útržkovitě se nyní zmíním o svém dětství, abych sobě, ale také čtenáři připomněl, co se třeba může stát materií pozdější literárně-dramatické tvorby. Jako dítě jsem se, stejně jako všechny děti, rád maškařil. Kdejaké šatstvo dospělých lidí v mé blízkosti mne pobízelo: přistup a obleč si kouzelnou košili! Někdy jsem tomu podlehl. Byl jsem omámený materiály a zvláště pachy těch hábitů. Přestrojen jsem se propadal do šalebného světa, proměňoval se a začal si hrát. Byl jsem rytíř a pak hned pobuda a hůl z kouta byla meč, vzápětí zas berla. Horečnatý třas nastával, když jsem si tajně navlékal ženské šaty. Směsice rozechvění a strachu z prozrazení zakázaného.
V dětství mne fascinovalo konání různorodých tradičních obřadů, slavností i procesí, vlastně všechno, co bylo divadlem. Nejvíce jsem se těšívával na přehlídky draků, obřích figurín a dětských dřevěných koníků při oslavách svátku svatého Jiří. Při takových příležitostech jsem býval často divákem, ale raději jsem se stával aktérem scén. Všiml jsem si, že akce mají svá pravidla, kterým jsem nerozuměl, ale vážným či bláznivým prožitkům to nebránilo.
Předtím, než jsem se naučil číst, jsem očima, ušima i otevřenými ústy hltal vyprávění dospělých. Vzrušovaly mne více ty události, které přilétaly v šerosvitu a za šumění křídel netopýrů v čele se vzdušným duchem Arielem, často doprovázené šramotem z komory, kde zas cosi kutil domácí skřet Puk. Z meziprostoru mezi nebesy a zemí tak vystupovaly příhody, co sytily moji imaginaci. Jako školák jsem vášnivě četl a objevil si pro sebe knihu Proměny. Ovidiův svět příběhů lidských i zvířecích bytostí mne upoutával krásou a opravdovostí.
Chcete-li, v divadelních hrách, které jsem napsal v dospělosti, naleznete mnohé, co sami znáte z vašich životů, ale zapomínáte. Můžete objevovat hry ve hrách i přestrojení figur, což jsou možné připomínky našich dávných dětských radostí i tajemností. No a vy budoucí vykladači umění vytrvale a nekonečně hledejte různé vlivy a pohnutky dramatika. Zůstává poslední otázka: Who is it that can tell me who I am?
Dovětek: Níže podepsaný pisatel přiznává, že apokryf z dětství W.S. Kdo mi jen může říci, kdo jsem? přepsal z listu náhodně nalezeného na nádvoří jedné z fakult univerzity v jižních Čechách. Konspirační teorie naznačuje, že apokryf je jednou ztracenou stránkou ze souboru textů, jehož editorem může hypoteticky být známý shakespearolog Martin Hill.
Nejposlouchanější
-
Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění. Poslechněte si oceněnou audioknihu roku
-
Náramný pohřeb a O zkroceném poručíkovi. Povídky dánského spisovatele a námořníka Jørna Riela
-
Josef H. A. Gallaš: Mé žalosti a mé bolesti. „Truchlivá autobiografe“ nešťastného autorova života
-
Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza. Poslechněte si četbu z Knihy roku Magnesia Litera
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.